Čertovskej Ultratrail 2017

Je pondělí večer, další závod je v nedohlednu. Po včerejší žranici a pitce s našima nemůžu z hlavy vyhnat trpaslíka s kovadlinkou (ale ten výběr z bobulí stál za to) a v žaludku mi jezdí divoká voda. Sedím na gauči s kompresníma ponožkama v ruce a přemýšlím, jestli se na to nevyseru a nepudu se psem na procházku. Nakonec vítězí naděje, že troška kardia pomůže organizmu s očistou a třeba mi přestane být tak blbě. Vybíháme. I tak nějak můžou vypadat dozvuky Ultratrailu, ale vraťme se na začátek.

Nějak rozumně vyřešit logistiku závodu “odnikud-jinam” (tedy bez okruhu a start ani cíl není větší město) se ukázalo jako celkem oříšek. Po zvážení všech variant jsem se rozhodl, že den předem pojedu autem do cíle, tam přespím, ráno se nechám odvést autobusem na start a z cíle opět vyrazím domů autem. Tento plán ale utnula moje nejdražší, která prohásila, že po takové štrece nebudu řídit a že tam pro mě klidně nějakým busem přijede. Další varianta byla, že pojedu v pátek autobusem já a Verča pro mě v sobotu do cíle přijede autem. Už jsem měl koupený lístek na Studenta a zarezervovaný hotel, když v tom mě napadlo si na mapách zkontrolovat, jak že daleko od sebe jsou ty dvě zastávky v Liberci – protože samozřejmě Student nezastavuje na stejné jako odjíždí místní lokálka. A ejhle, on tam student zastavuje, ale přesně v momentě kdy odjíždí autobus na který mám přestoupit a další jede za dvě hodiny.

Zoufale sjíždím Facebook a hledám jestli někdo nenabízí odvoz. Nakonec se mi podaří se spojit s orienťářem Ondřejem a domlouváme se, že mě v sobotu v 6:30 ráno naberou na Střížkově.

IMG_4430

V pátek dopoledne si vzpomínám, že mám v cíli ještě pořád rezervovaný hotel. Paní je evidentně zvyklá, moje oznámení, že se neuvidíme bere bez jakéhokoli náznaku emocí. Regiojet má též velmi benevolentní storno podmínky, takže gut. Celý pátek je tak na plno ve znamení příprav a stresu z toho co mě čeká. Skládání hromádek, počítání, přepočítávání a přerovnávání.

IMG_4433

V sobotu vstávám v pět, na Střížkově jsem s předstihem a po dvaceti minutách čekání nasedám do pežota a v pěti lidech si to valíme směr Hrad Houska. Cesta se nesla v přátelském duchu, orienťáci, stovkaři a k tomu já. Vtipné historky ze závodění střídají jedna druhou. Na Housku přijíždíme asi hoďku před startem. Neptejte se mě jak ten hrad vypadá, kdyby to bylo na mě, tak potvrdím, že tam žádný neni, nějak jsem si v tom předstartovním rytmu nevšiml. Vyzvedávám číslo, kupuju gely na cestu a organizuju věci v baťohu. Na vteřinu v osm třicet za vtipného proslovu místního kastelána startujem.

Když jsem vymýšlel strategii tak jsem vážně uvažoval o tom, že ze startu vyjdu ryhlou chůzí a do běhu přejdu až pozděj. Jelikož to bylo ale dost z kopce neodolal jsem a vyběhl z ostatními, každopádně hezky pomalu a z posledního místa. Čelo startovního pole mi po první minuťe zmizelo z dohledu, ale to poslední místo mi taky dlouho nevydrželo.

Prvních dvacet kilometrů tedy běžím, když je to do kopce, tak to jdu, hůlky zatím nechávám na zádech a vytahuju je až na 17km, když už to fakt vypadá, že začínáme lézt na Bezděz. Tady si poprvé gratulu k nákupu holí. Na hrad vyletím a cestou několik lidí předženu. Občestvovačku pod Bezdězem si maximálně užívám. Dva litry vody mi na těch dvacet km stačilo úplně přesně, tak liju něco sladkého do sebe a plný vak vody, nějaké jídlo, ochladit se a hurá dál.

Bohužel se stáne taková zlá nepěkná věc. Najednou to nějak nejde. Teda jít to jde, ale neběží to. Mezi 25 a 30 km běžím pramálo a doufám, že to nějak rozběhnu zase z kopce. Stoupám nejdřív na Malou a pak k Velké Bukové a z kopce do docela běží. Když to mám nějakých 5km na další občerstvovačku zjišťuju, že jsem bez vody. Dosti chůze a až na další občestvovačku (37km) běžím. Je kolem poledne a přibíhám tam značně vyprahlý, ale zatím ještě ne dehydrovaný. Další občerstvení je zase za nějakých 14km, takže hážu obavy za hlavu a liju do sebe co se vejde, chvilku posedím a hurá dále.

IMG_4438

Výhled z Velké Bukové

Ze Skelné huti je to v podstatě pořád do kopce až na Ralsko, nejvyšší bod závodu. Sem tam se mi daří běžet, ale jenom malinký náznak stoupání mě dostává do chůze. Užívám si nádherné scenérie okolo trati, zdejší krajina je fakt nádherná a občas mě v odkrytém výhledu vyděsí do výšky tyčící se Ralsko. Pře finálním asi 400m stoupáním se zjevuje fata-morgána – další občestvovačka. U silnice je zaparkovaná dodávka a v ní pán nabízející vodu, chladnou, v neomezeném množství. Chladím hlavu a posílám půl litru hrdlem dolů, najednou to Ralsko nevypadá tak děsivě.

IMG_4449

Ralsko už jsem skoro nahoře

Když se po skoro hodině vyškrábu nahoru jsem na dně. Sedím a koukám a nějak se mi už nic nechce, je to ještě 20km do cíle a ja vím, že to v pohodě ujdu, ale neuběhnu. Vím, že to nebude ani ten realistický odhad devíti hodin, ani těch maximálních deset hodin, při kterých jsem si řekl, že to nebudu hrotit a končím. Tuším, že to bude víc.

IMG_4451

Výhled z Ralska

IMG_4454

Průrva

Asi 4km za Ralskem mě čeká předposlední občestvovačka na 52km. Upínám se k ní jako ke spáse. Slibuju si, že tentokrát si už fakt sundám ponožky a namasíruju chodidla a nebudu spěchat a pořádně si odpočinu. Celý tento plán naplňuju, ale kýžený efekt se ne a ne dostavit. Běh už je prostě mimo můj dosah. Sundávám teda hole a stylem “nordic walking” si to rázuju v před. Deptá mě fakt, že normálně jsem takto schopný jít kolem 9min/km a teď ať dělám co dělám tak to pod deset prostě nejde.

IMG_4458

Schody na Stohánek.

Když už výcházím ze Stráže pod Ralskem a studuju mapu začínám nadávat na pořadatele jaké mi to připravili dilema. Buď půjdu pořád rovně a za chvíli jsem v cíli, dám si sprchu, závod ukončím předčasně a v nějakou rozumnou hodinu se dostanu domů. Nebo uhnu doprava po zelený do lesů a dalších minimálně dvou jisto jistě luxusních výstupů na dechberoucí vyhlídky, které mě ale vůbec nezajímají.

Nevím jak k tomu došlo, ale na 57km odbočuju do lesa a hurá směr Stohánek. S nějakým během už si nedělám startosti, maximálně pár kroků když mě popožene nějaká terénní vlna. Vylézám na Stohánek a vysím na hůlkách jak mokrý hadr. Pak dolů k poslednímu občestvení a zase nahoru na Děvín. Jde se mi dobře, části těla, které bolí se mi sice dopočítat nedaří, ale to je spíš tím nadáváním na další a další schody, které vedou až na ten úplně nejvíc nejvyšší bod zříceniny Děvín, nebo myslím, že je tam zřícenina, pamatuju si jenom ty schody. Jsem tu. To byl poslední kopec. Mám poslední otisk razítka na kontrolním lístku a najednou jsou nohy jak nové. Z Děvína do Hamru běžím snad nonstop, připadám si jak na drogách. Pak přijde sice nějaký mírný stoupáček a ja zase chvilku cupitám jak poslušný školák, ale když už vidím vesnici tak hodím vše za hlavu a dobíhám do cíle. Je skoro osm hodin vešer. Oficiální čas 11:24.

Zázemí v cíli je dokonalé. Točené pivo, guláš a sprchy. Během půl hodiny jsem jako nový. Druhý den už jsou následky minimální. Přijíždí naši a já už skáču okolo sporáku a servíruju Chicken Tikka Masala.

Tak zase za rok.

IMG_4461

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *