Pražská Stovka 2017

Na Pražskou stovku mají lidi dva názory. Buď ji pro její atmosféru, organizátory a nepředvídatelnost milují a nebo ji ze stejných důvodu nesnáší. Už loni i před-loni jsem s napětím sledoval stránky a facebook a snil, že jednou budu mít koule a nohy k tomu, abych to i já šel zkusit. Stovka je prostě meta a ta Pražská mi nějak nad ostatními vyčnívá.

Letošní ročník se ukázal jako ideální pro první pokus na tuto vzdálenost. Rozuměj, ona je PS každý rok úplně jiná. Loni třeba byla hlavní trasa 130+km a pak druhá trasa “jenom” něco přes 80km. Letos to Olafovi vyšlo krásně a hlavní trasa byla sto-mílová (170km) a trasa B (dorostenecká) slibovala krásných 105 olafo-kilometrů (termín na trase hojně používaný).

Další výhoda trasy B byl start v Kácově, kde mají vlastní pivovar, jehož produkci dobře znám z žižkovské Záležitosti takže jsem se těšil, že více prozkoumám zákoutí jejich produkce. Několik nefiltrovaných dvanáctek, jež mělo být základem pro klidný spánek s dalšími cca čtyřiceti účastníky v tělocvičně kácov, se ukázalo jako nedostatečné anestetikum. Příště to vidím na spaní v nějakém méně hlučném prostředí.

Po polo-probdělé noci byl čas chystat se na start. Ten byl v plánu na 7:30 a vzhledem k neoficiálnímu budíčku v 5:30, bylo na přípravy času dost. Start se nakonec posunul až na 7:55, protože ráno dorazil plný vlak účastníků z Prahy a nestíhalo se registrovat.

Start! Vybíháme z Kácova. Moje strategije je jasná – nějak se dostat do konce. Do kopce jdu, v klidu. Z kopce a rovinky když to pujde tak lehkým tempem běžím. Až to nepujde tak jdu do cíle. Priority jsou – neumrznout, dojít, dojít pod 24h. Předpověď počasí slibuje na celou dobu závodu teploty lehce pod bodem mrazu.

Hned za Kácovem je první kopec. Krásná vyhlídka na Kácov a Sázavu. Škrtám kontrolu a jdu dál. Takhle nějak to jde asi do 40km. Pak se pomalu začínají ozývat stehna, ale kopce pořád sbíhám, což je překvapení, vůbec jsem nečekal, že by moje, kopcům nenavyklé nohy, mohly vydžet tak dlouho. Jsem na sebe prostě hrdý, že kdesi je ten trénink znát.

Do hospody v Čerčanech, kde končí kratší trasy na 50 a 20 km se dostávám celkem v pohodě, myšlenky na to, že 50km je dost a že to stačí se mi podařilo úspěšne zahnat. Dnes třetí polívka (zeleninová, vývar, vývar) a druhá dvanáctka (Hron, Plzeň) udělají svoje. Sedání a zvedání se už se sice neobejde bez podpory rukou, ale pořád to nějak jde. Do Hydrapaku leju k vodě dva čaje a doufám, že si nějakou dobu udrží teplotu pár stupňů nad těma minus třema co má vzduch, strach z angíny je reálný, pít rozehrátý takhle ledovou vodu je fuj.

Očerstven a trochu odpočat výrážím dál. Venku už je tma a dokonce začalo i pořádně chumelit. Ještě že jsem nakonec vzal ten větší batoh a už 50km sebou vleču bundu, teď přichází její chvíle. V Čerčanech dvakrát bloudím, ale nakonec se za pomoci další skupinky vymotávám ven a za chvíli jsme zase v lese. Dávám se dohromady s Lenkou. Taky jí to už moc neběží, bolí ji kolena a seběhy dává už jen z lehkých kopečků. Já jsem naproti tomu celkem fit a do kopce jí stačím a pod kopcem počkám. Sem moc rád, že v tý kose a tmě nejsem v lesích sám. Neuteče dlouho a veškerou svoji energii upínáme k občerstvovačce na 70km. Někde uprostřed lesů potkáváme auto s tajnou kontrolou a mini občestvením. Jelikož popobíhání se už skoro nekoná dávám si aspoň trochu rumu jako anestetikum.

Zlom pro mě nastává někde kolem 65km. Bolest stehen dosahuje kritického bodu, jak tomu uhybám začínají to odnášet holeně a kotníky, nehleďe na ruce, kdu hůlkama tlačím do kopce i brzdím z kopce.

Občerstvovačka ja nakonec o dva kopce a pár km dál, než těch magických 70km. Nakonec tam někdy po půj jedenácté dorážíme, já už rozhodnutý, že tady končím. Myslím, že tak 10km bych nějak dohekal, ale 30+? To ne. To by pak bylo na týdenní rekonvalescenci, takže odpískáno. Moje nejlepší manželka sedá do auta a jede na výlet kamsi ke Kamenici, můj vděk nezná mezí.

V neděli vyzvedávám v Modřanech tašku. Sotva se tam dobelhám. Odpoledne dávám dokonce procházku s holkama. Ohledně svého rozhodnutí nemám nejmenších pochyb. Stovka a DNF k sobě patří, někdy to nevyjde a někdy na to prostě člověk nemá.

PS je super akce, na kterou se jisto jistě vrátím. Potkal jsem tu super lidi a podíval se na úžasná místa. Poučení pro příště mám na menší knížku. Hlavní je ale jedno, na takovouhle věc, je třeba trénovat trošku jinak.

Ultra zdar.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *