Pražská Stovka 2017

Na Pražskou stovku mají lidi dva názory. Buď ji pro její atmosféru, organizátory a nepředvídatelnost milují a nebo ji ze stejných důvodu nesnáší. Už loni i před-loni jsem s napětím sledoval stránky a facebook a snil, že jednou budu mít koule a nohy k tomu, abych to i já šel zkusit. Stovka je prostě meta a ta Pražská mi nějak nad ostatními vyčnívá.

Letošní ročník se ukázal jako ideální pro první pokus na tuto vzdálenost. Rozuměj, ona je PS každý rok úplně jiná. Loni třeba byla hlavní trasa 130+km a pak druhá trasa “jenom” něco přes 80km. Letos to Olafovi vyšlo krásně a hlavní trasa byla sto-mílová (170km) a trasa B (dorostenecká) slibovala krásných 105 olafo-kilometrů (termín na trase hojně používaný).

Další výhoda trasy B byl start v Kácově, kde mají vlastní pivovar, jehož produkci dobře znám z žižkovské Záležitosti takže jsem se těšil, že více prozkoumám zákoutí jejich produkce. Několik nefiltrovaných dvanáctek, jež mělo být základem pro klidný spánek s dalšími cca čtyřiceti účastníky v tělocvičně kácov, se ukázalo jako nedostatečné anestetikum. Příště to vidím na spaní v nějakém méně hlučném prostředí.

Po polo-probdělé noci byl čas chystat se na start. Ten byl v plánu na 7:30 a vzhledem k neoficiálnímu budíčku v 5:30, bylo na přípravy času dost. Start se nakonec posunul až na 7:55, protože ráno dorazil plný vlak účastníků z Prahy a nestíhalo se registrovat.

Start! Vybíháme z Kácova. Moje strategije je jasná – nějak se dostat do konce. Do kopce jdu, v klidu. Z kopce a rovinky když to pujde tak lehkým tempem běžím. Až to nepujde tak jdu do cíle. Priority jsou – neumrznout, dojít, dojít pod 24h. Předpověď počasí slibuje na celou dobu závodu teploty lehce pod bodem mrazu.

Hned za Kácovem je první kopec. Krásná vyhlídka na Kácov a Sázavu. Škrtám kontrolu a jdu dál. Takhle nějak to jde asi do 40km. Pak se pomalu začínají ozývat stehna, ale kopce pořád sbíhám, což je překvapení, vůbec jsem nečekal, že by moje, kopcům nenavyklé nohy, mohly vydžet tak dlouho. Jsem na sebe prostě hrdý, že kdesi je ten trénink znát.

Do hospody v Čerčanech, kde končí kratší trasy na 50 a 20 km se dostávám celkem v pohodě, myšlenky na to, že 50km je dost a že to stačí se mi podařilo úspěšne zahnat. Dnes třetí polívka (zeleninová, vývar, vývar) a druhá dvanáctka (Hron, Plzeň) udělají svoje. Sedání a zvedání se už se sice neobejde bez podpory rukou, ale pořád to nějak jde. Do Hydrapaku leju k vodě dva čaje a doufám, že si nějakou dobu udrží teplotu pár stupňů nad těma minus třema co má vzduch, strach z angíny je reálný, pít rozehrátý takhle ledovou vodu je fuj.

Očerstven a trochu odpočat výrážím dál. Venku už je tma a dokonce začalo i pořádně chumelit. Ještě že jsem nakonec vzal ten větší batoh a už 50km sebou vleču bundu, teď přichází její chvíle. V Čerčanech dvakrát bloudím, ale nakonec se za pomoci další skupinky vymotávám ven a za chvíli jsme zase v lese. Dávám se dohromady s Lenkou. Taky jí to už moc neběží, bolí ji kolena a seběhy dává už jen z lehkých kopečků. Já jsem naproti tomu celkem fit a do kopce jí stačím a pod kopcem počkám. Sem moc rád, že v tý kose a tmě nejsem v lesích sám. Neuteče dlouho a veškerou svoji energii upínáme k občerstvovačce na 70km. Někde uprostřed lesů potkáváme auto s tajnou kontrolou a mini občestvením. Jelikož popobíhání se už skoro nekoná dávám si aspoň trochu rumu jako anestetikum.

Zlom pro mě nastává někde kolem 65km. Bolest stehen dosahuje kritického bodu, jak tomu uhybám začínají to odnášet holeně a kotníky, nehleďe na ruce, kdu hůlkama tlačím do kopce i brzdím z kopce.

Občerstvovačka ja nakonec o dva kopce a pár km dál, než těch magických 70km. Nakonec tam někdy po půj jedenácté dorážíme, já už rozhodnutý, že tady končím. Myslím, že tak 10km bych nějak dohekal, ale 30+? To ne. To by pak bylo na týdenní rekonvalescenci, takže odpískáno. Moje nejlepší manželka sedá do auta a jede na výlet kamsi ke Kamenici, můj vděk nezná mezí.

V neděli vyzvedávám v Modřanech tašku. Sotva se tam dobelhám. Odpoledne dávám dokonce procházku s holkama. Ohledně svého rozhodnutí nemám nejmenších pochyb. Stovka a DNF k sobě patří, někdy to nevyjde a někdy na to prostě člověk nemá.

PS je super akce, na kterou se jisto jistě vrátím. Potkal jsem tu super lidi a podíval se na úžasná místa. Poučení pro příště mám na menší knížku. Hlavní je ale jedno, na takovouhle věc, je třeba trénovat trošku jinak.

Ultra zdar.

Čertovskej Ultratrail 2017

Je pondělí večer, další závod je v nedohlednu. Po včerejší žranici a pitce s našima nemůžu z hlavy vyhnat trpaslíka s kovadlinkou (ale ten výběr z bobulí stál za to) a v žaludku mi jezdí divoká voda. Sedím na gauči s kompresníma ponožkama v ruce a přemýšlím, jestli se na to nevyseru a nepudu se psem na procházku. Nakonec vítězí naděje, že troška kardia pomůže organizmu s očistou a třeba mi přestane být tak blbě. Vybíháme. I tak nějak můžou vypadat dozvuky Ultratrailu, ale vraťme se na začátek.

Nějak rozumně vyřešit logistiku závodu “odnikud-jinam” (tedy bez okruhu a start ani cíl není větší město) se ukázalo jako celkem oříšek. Po zvážení všech variant jsem se rozhodl, že den předem pojedu autem do cíle, tam přespím, ráno se nechám odvést autobusem na start a z cíle opět vyrazím domů autem. Tento plán ale utnula moje nejdražší, která prohásila, že po takové štrece nebudu řídit a že tam pro mě klidně nějakým busem přijede. Další varianta byla, že pojedu v pátek autobusem já a Verča pro mě v sobotu do cíle přijede autem. Už jsem měl koupený lístek na Studenta a zarezervovaný hotel, když v tom mě napadlo si na mapách zkontrolovat, jak že daleko od sebe jsou ty dvě zastávky v Liberci – protože samozřejmě Student nezastavuje na stejné jako odjíždí místní lokálka. A ejhle, on tam student zastavuje, ale přesně v momentě kdy odjíždí autobus na který mám přestoupit a další jede za dvě hodiny.

Zoufale sjíždím Facebook a hledám jestli někdo nenabízí odvoz. Nakonec se mi podaří se spojit s orienťářem Ondřejem a domlouváme se, že mě v sobotu v 6:30 ráno naberou na Střížkově.

IMG_4430

V pátek dopoledne si vzpomínám, že mám v cíli ještě pořád rezervovaný hotel. Paní je evidentně zvyklá, moje oznámení, že se neuvidíme bere bez jakéhokoli náznaku emocí. Regiojet má též velmi benevolentní storno podmínky, takže gut. Celý pátek je tak na plno ve znamení příprav a stresu z toho co mě čeká. Skládání hromádek, počítání, přepočítávání a přerovnávání.

IMG_4433

V sobotu vstávám v pět, na Střížkově jsem s předstihem a po dvaceti minutách čekání nasedám do pežota a v pěti lidech si to valíme směr Hrad Houska. Cesta se nesla v přátelském duchu, orienťáci, stovkaři a k tomu já. Vtipné historky ze závodění střídají jedna druhou. Na Housku přijíždíme asi hoďku před startem. Neptejte se mě jak ten hrad vypadá, kdyby to bylo na mě, tak potvrdím, že tam žádný neni, nějak jsem si v tom předstartovním rytmu nevšiml. Vyzvedávám číslo, kupuju gely na cestu a organizuju věci v baťohu. Na vteřinu v osm třicet za vtipného proslovu místního kastelána startujem.

Když jsem vymýšlel strategii tak jsem vážně uvažoval o tom, že ze startu vyjdu ryhlou chůzí a do běhu přejdu až pozděj. Jelikož to bylo ale dost z kopce neodolal jsem a vyběhl z ostatními, každopádně hezky pomalu a z posledního místa. Čelo startovního pole mi po první minuťe zmizelo z dohledu, ale to poslední místo mi taky dlouho nevydrželo.

Prvních dvacet kilometrů tedy běžím, když je to do kopce, tak to jdu, hůlky zatím nechávám na zádech a vytahuju je až na 17km, když už to fakt vypadá, že začínáme lézt na Bezděz. Tady si poprvé gratulu k nákupu holí. Na hrad vyletím a cestou několik lidí předženu. Občestvovačku pod Bezdězem si maximálně užívám. Dva litry vody mi na těch dvacet km stačilo úplně přesně, tak liju něco sladkého do sebe a plný vak vody, nějaké jídlo, ochladit se a hurá dál.

Bohužel se stáne taková zlá nepěkná věc. Najednou to nějak nejde. Teda jít to jde, ale neběží to. Mezi 25 a 30 km běžím pramálo a doufám, že to nějak rozběhnu zase z kopce. Stoupám nejdřív na Malou a pak k Velké Bukové a z kopce do docela běží. Když to mám nějakých 5km na další občerstvovačku zjišťuju, že jsem bez vody. Dosti chůze a až na další občestvovačku (37km) běžím. Je kolem poledne a přibíhám tam značně vyprahlý, ale zatím ještě ne dehydrovaný. Další občerstvení je zase za nějakých 14km, takže hážu obavy za hlavu a liju do sebe co se vejde, chvilku posedím a hurá dále.

IMG_4438

Výhled z Velké Bukové

Ze Skelné huti je to v podstatě pořád do kopce až na Ralsko, nejvyšší bod závodu. Sem tam se mi daří běžet, ale jenom malinký náznak stoupání mě dostává do chůze. Užívám si nádherné scenérie okolo trati, zdejší krajina je fakt nádherná a občas mě v odkrytém výhledu vyděsí do výšky tyčící se Ralsko. Pře finálním asi 400m stoupáním se zjevuje fata-morgána – další občestvovačka. U silnice je zaparkovaná dodávka a v ní pán nabízející vodu, chladnou, v neomezeném množství. Chladím hlavu a posílám půl litru hrdlem dolů, najednou to Ralsko nevypadá tak děsivě.

IMG_4449

Ralsko už jsem skoro nahoře

Když se po skoro hodině vyškrábu nahoru jsem na dně. Sedím a koukám a nějak se mi už nic nechce, je to ještě 20km do cíle a ja vím, že to v pohodě ujdu, ale neuběhnu. Vím, že to nebude ani ten realistický odhad devíti hodin, ani těch maximálních deset hodin, při kterých jsem si řekl, že to nebudu hrotit a končím. Tuším, že to bude víc.

IMG_4451

Výhled z Ralska

IMG_4454

Průrva

Asi 4km za Ralskem mě čeká předposlední občestvovačka na 52km. Upínám se k ní jako ke spáse. Slibuju si, že tentokrát si už fakt sundám ponožky a namasíruju chodidla a nebudu spěchat a pořádně si odpočinu. Celý tento plán naplňuju, ale kýžený efekt se ne a ne dostavit. Běh už je prostě mimo můj dosah. Sundávám teda hole a stylem “nordic walking” si to rázuju v před. Deptá mě fakt, že normálně jsem takto schopný jít kolem 9min/km a teď ať dělám co dělám tak to pod deset prostě nejde.

IMG_4458

Schody na Stohánek.

Když už výcházím ze Stráže pod Ralskem a studuju mapu začínám nadávat na pořadatele jaké mi to připravili dilema. Buď půjdu pořád rovně a za chvíli jsem v cíli, dám si sprchu, závod ukončím předčasně a v nějakou rozumnou hodinu se dostanu domů. Nebo uhnu doprava po zelený do lesů a dalších minimálně dvou jisto jistě luxusních výstupů na dechberoucí vyhlídky, které mě ale vůbec nezajímají.

Nevím jak k tomu došlo, ale na 57km odbočuju do lesa a hurá směr Stohánek. S nějakým během už si nedělám startosti, maximálně pár kroků když mě popožene nějaká terénní vlna. Vylézám na Stohánek a vysím na hůlkách jak mokrý hadr. Pak dolů k poslednímu občestvení a zase nahoru na Děvín. Jde se mi dobře, části těla, které bolí se mi sice dopočítat nedaří, ale to je spíš tím nadáváním na další a další schody, které vedou až na ten úplně nejvíc nejvyšší bod zříceniny Děvín, nebo myslím, že je tam zřícenina, pamatuju si jenom ty schody. Jsem tu. To byl poslední kopec. Mám poslední otisk razítka na kontrolním lístku a najednou jsou nohy jak nové. Z Děvína do Hamru běžím snad nonstop, připadám si jak na drogách. Pak přijde sice nějaký mírný stoupáček a ja zase chvilku cupitám jak poslušný školák, ale když už vidím vesnici tak hodím vše za hlavu a dobíhám do cíle. Je skoro osm hodin vešer. Oficiální čas 11:24.

Zázemí v cíli je dokonalé. Točené pivo, guláš a sprchy. Během půl hodiny jsem jako nový. Druhý den už jsou následky minimální. Přijíždí naši a já už skáču okolo sporáku a servíruju Chicken Tikka Masala.

Tak zase za rok.

IMG_4461

Sezóna 2017 zahájena – Brdy

Poté co jsem si loni (mimo jiné) zaběhl závody na Karlštejně a v Jizerkách pořádané pod hlavičkou Běhej Lesy. Jsem se rozhodl se podívat do nedávno ještě nepřístupných koutů Brd a otevřít závodní sezónu závodem Běhej Lesy Brdy. Přihlásil jsem se tedy na 22km závod a těšil se na krásou příhodu brd. Byl to celkem zážitek, čtěte dál.

Zase nějaká novinka. Obec Skořice v jejímž katastru se nachází zázemí zavodu (start a cíl a pod.) je taková malá vesnička, kde celkem není kde zaparkovat a tak logicky organizátoři zajistili velké parkoviště v asi šest km vzdáleném Mirošově a pro závodníky a jejich doprovod zajistil několik autobusů, které je k zázemí dopraví. V pokynech se dočítám, že to budou hlídat policajti a že tam fakt nemáme jezdit.

Týden předem špekuluju, kdy a jak vyrazím abych registraci končící ve dvě odpoledne v pohodě stihl. S pomocí google map sčítám časy a nakonec mi vychází hodina, ve kterou bych měl vyrážet. V pátek před závodem dávám jenom krátký výklus a už se těším na brdské kopce.

Užívám si sobotní dopoledne, uvařím pořádný, ale snad bezpečný oběd a na minutu přesně podle plánu nasedám do auta a vyrážím směr Mirošov. Vím že to mám z domu cca hodinu a půl. Při balení věcí, přidávám do tašky i Kindla a oblečení na víc, abych hodinu mezi koncem registrace a startem závodu nepromrzl (venku je asi šest stupňů) a neunudil se.  Předpověď počasí se nakonec mění a místo toho aby odpoledne přestalo pršet to vypadá, že chcát bude celý den a já lehce otráveně přemýšlím, že jsem asi najivní a v tom dešti budu rád, že mi nebude chcát za krk a Kindla stejně ani nevyndám.

Ještě jednou kontroluju obsah tašky, vyjížím z garáže a nastavuju Waze. K mému překvapení ukazuje, že tam budu za hodinu deset. Hmm, super, dvacet minut navíc zmokání s Kindlem. Znovu kontroluju Waze a něco mi tam nesedí. Pak mě to trkne. Čas příjezdu: 14:30. Hmm, co to je? Ja tam ale mám být o hodinu dřív. Jak se tohle mohlo stát. To je půl hodiny před startem. Ok, vykašlu se na to? Ne. Jedu. Nějak to dopadne, třeba z nich nějak to číslo vymodlím a za půl hodiny bych se z parkoviště na start měl dostat (v informacích o dopravě bylo že poslední autobus na start jede 13:30), nu což. Uvidíme.

Ve 14:25 mýjím řady aut zaparkované kolem cesty kde se dá, přiřítím se na parkoviště a do prvního volného fleku vrazím auto a vidím jak kolem mě projíždí autobus. Super! To klapne, říkám si. Drapnu tašku a utíkám za autobusem. Rozcička číslo jedna. “Dobrý den, jedete hned zpátky?” vybafnu na řidiče, který vysadil asi pět cestujících. “Šéfka, říkala, že je teď pauza, ale klidně vás tam hodím, stojí támhle u kolejí.” Děkuji a běžím zpět přes celé parkoviště a asi tak pět set metrů daleko vidím hlouček lidí. Rozcvička číslo dvě. Dobíhám k nim a vidím pána, paní s vysilačkou (šéfka!) a paní stojící u auta a převlékacíjí se do běžeckého. Z diskuze vyplnulo, že nejsem takhle opožděn sám. Chvíli to vypadá, že autobus nepojede, pak, že pojede a nakonec se zjeví vedle nás a my se připravujem nastupovat, já v té době už taky z půlky převlečen do běžeckého.

Autobus zastaví otevřou se dveře, je tam šofér a hned za ním sedí šofér se kterým jsem se před chvílí bavil. “Jedem si na oběd, když je teď ta pauza.” A sakra. Nakonec je “šéfka” přemluví aby nás ještě hodili do Skořic, ale že zpět už nikoho brát nemusí a ať pak jedou na oběd. V tu chvíli u nás zastavuje Oktávka, ze které vyskakují další dva lidi, kteří taky potřebujou na start. Šéfka je nažene do autobusu k nám a vyrážíme. Je 14:37.

Autobus zastavuje lehce přes pět set metrů od zázemí závodu. Zjišťují, že paní co se převlékala už číslo má, takže může jít v podstatě jenom na start. Já po cestě ještě dokončuji převlékání, lepím bradavky a podobně. Vystupuji už připraven startovat, už jenom vyzvednout číslo a uložit tašku do úschovny. Utíkám do kopečka k zázemí závodu, ke konci už mi malinko tuhnou lýtka. Ptám se a asi napodruhé nacházím registrace. Vyfasovat číslo se podařilo bez problémů, vydím plné krabice nevyzvednutých čísel. V tomto počasí se ani moc nedivím. Prší a poletuje sníh, nebo jsou to snad kroupy, nejspíš něco mezi. Je 14:50.

Fronta na úschovnu vypadá tak na den či dva. Ale ze strany od registrací je druhá, takže 14:55 stojím připraven na startu. Mám žízeň jako prase, ale sem tu a v podstatě zahřátý a připravený na start. Neuvěřitelné.

Závod si pak úžívám jako zaslouženou odměnu za nevzdávání se. Výsledek 2:20 sice není žádné terno, ale s průběhem závodu jsem spokojen. Podařilo se mi se neurvat do kopců a na posledních šest kilometrů jsem vyrukoval se “zdrcujícím” spurtem a předběhl aspoň třicet. V posledním kopci jsem se pral jako lev a svůj “běh” doplnil nezapomenutelným soundrackem, polehčující okolností mi budiž to, že sem v tom nebyl sám.

A nakonec důležitý verdikt. Příští rok znova? Asi ne, brdy jsou krásné, alel osobně mám radši oblast okolo Mníšku. Trasa až na jedno místo nenabízí hezké výhledy a do pěkného lesa se můžu proběhnout za barákem. Karlštejn a Velká Amerika má holt jiné kouzlo. Servis i organizace Běhej Lesy byl ovšem jako obvykle bezchybný. Mrkněte na fotky.

 

Běhám

2017-01-05 15.52.40

Je prý moderní běhat. Je to tak, přišlo jaro a Klánovický les ožil. V zimě člověk potká více srnek než lidí a to po tmě i přes den, ale teď na jaře srkny zdrhli, protože všude pobíhaj lidi v křiklavých bundách.

No jo je to tak. Řekl jsem si, že bych po letech zase zkusil něco napsat. A dnes, když sem si zlepšil osobák na desítku (55:49) je asi ten správný čas, Kairos.

 

Protože je moderní běhat a je ještě modernější o tom psát.

Sedím v pracovně na gauči a koukám na hromádku běžeckých hadrů. Nechce se mi, venku je všelijak, no prostě jaro, hezky ale skoro mrzne, za pár dní se má oteplit, ale dnes? Hnus. Spodky, hrudní pás, termo triko a teď zlatý hřeb. Natahuju kompresní podkolenky a potím se. Z ničeho nic jsem spocenej a úplně z nuly na sto mám strašnou horečku a jsem nemocnej. Prd. Jenom se mi nechce, je to jeden z těch dnů kdy vyběhnout je těžký. Ne, že by se mi nechtělo, v podstatě se do lesa teším (teda ani ne zlomek toho co Mia, ale těším), ale cítím, že tělu se dnes nechce, no jo, limity je třeba překonávat. Natahuju podkolenky a potím se do termotrika. Přehazuju ještě druhou vrstvu, trenky, hodinky, boty vodítko a můžem. Mia dělá trojitá salta se sedmi vruty a já ji rázným hlasem uklidňuju a přikazuji K noze! Běžíme.

Jsem běžec. Dlouhé roky, jsem si tohle označení odříkal. Chodím běhat se psem, protože se potřebuju hýbat a je třeba venčit psa a na inlinech jsme se málem zabili – nikde poblíž pro nás dva není dostatečně široká cesta tak abysme byli schopní pustit lidi jedoucí naproti. Teda jižní spojka by asi použitelná byla, ale zaprvé je tam určite naprd povrch a zadruhé auta. No co. Tak běhat. Dvakrát týdně pět kiláků. To vydrželo nějaký ten rok, sem tam se do toho přidal dlouhý okruh na sedm, pak se z dlouhého stal normál a sem tam se dalo osm až devět. Pak když byla nálada běželi jsme deset.

Pak přišel první ročník Klánovického půlmaratonu. To by bylo abych se nezúčastnil, dyk to to mám za barákem. Trénink se veškerý žádný nekonal. Závod byl v neděli a já strávil pátek a sobotu u kamarádů rozebíráním střechy a krovu a následně stavbou nové střechy a zapíjel to “vomáčkou” (Božkov). V sobotu už za tmy jsem byl doma a dopoledne hurá na závod. Dopadlo to dobře, dokončil jsem. Čas krásných 2h 15m. A i když se jednalo o malý závod, atmosféra skupinového běhu mi učarovala.

Z nějakého důvodu, začínám dostávat dárky s běžeckou tématikou. Čtu knížky a múj FB je plný reklam na závody či běžecké produkty. V době, kdy moje vytrvalostní temo je kolem 6:20/km se dočítám, že běh je to prý až pod 6min/km. No takže vlastně neběhám, jenom tak poklusávám. No co, taky dobrý.

Další rok je závodů víc. Zamiloval jsem si seriál běhej lesy. Dal Pražský půmaraton (dozvěděl jsem se, že startuju míň než 12 hodin před startem) a nakonec taky Jizerkou 50 RUN. Měla sice jenom asi 48km, ale dá se to už nazvat ultra. Dokončil jsem za 6:09.

Jsem běžec.

Teď běhám osm když mě něco pobolívá a nebo se fakt necejtim a patnáct, když je dost času a energie. Mám vymyšlenou a nahranou v hodinkách trasu na devatenáct a jednadvacet, až dozraje doba. Dočet jsem se, že  běhat pomalej než 5min/km je nezdravé a huntuju si klouby a taky, že na boso je to best a další milion věcí. Nejvíc mi dala hoďka klusem s Milošem Škorpilem, kde se mi asi pět minut věnoval, hned po tom mi nejvíc dává ta zelená v lese.

Těším se na Jizerský Ultratrail, šel bych Baroko Maraton ale něco mi do toho vlezlo a slinám po Beskydské sedmičce a Pražské stovce či jiné stovce.

Tož tak, běhám se psem po lese, aby se nenudila, ale někdy už i bez psa abych na to měl klid.

Čeho nám třeba

Občas se někde rozjedu v komentářích na FB, tak jsem si říkal že by bylo škoda si to nedat i sem.

Takových statusů kde se dočtete, že je třeba aby se udělalo

1. Moderní školství

2. Maniakální dostavbu infrastruktury

3. Jednoduché prostředí a konec buzerace pro malé podnikatele

4. Digitální stá

5. Totální podpora digi ekonomiky v Česku

jsou spousty a spousty, s většinou souhlasím a říkám:

Je potreba aby lidi prestali pičovat na “ty nahore” a zacali neco pro dobro vlasti delat. Delat tu politiku, pracovat pro stat, obec, sousedy, ale to ne, to chce klidek a pivecko a at to zaridi nekdo jinej.

Jdu si otevrit to pivecko.

O parkovacích zónách

Občas se někde rozjedu v komentářích na FB, tak jsem si říkal že by bylo škoda si to nedat i sem.

1) je to polovicate reseni, tudiz nereseni, aute ktera parkovavali tam kde se zavedou modre zony se presunou dal z centra, kde se daleko zhorsi situace a urednik zavede modre zony. P+R na konecnych metra jsou totalne pod-dimenzovane a nejaky velkokapacitni parkovaci dum se v praze za poslednich 10 let nepostavil ani jeden a ty pod blankou jeste ani neotevreli.

2) skodi to mistnimu byznisu, obchodum padaji trzby protoze lidi z periferie nemuzou prijet na chvili zastavit neco vyridit a zase odjet, treba pres den zaparkovat na vinohradech je zuzo a pritom je tam spousty mista

3) nikomu to celkem neprospeje, pro lidi co tam bydli uz tak byva problem zaparkovat a ted z toho parkovani jenom plati dan, pres den je na modrych prazdno a vecer je to preplnene uplne stejne jako pred jejich zavedenim, cely ucel je jenom vybrat penize, mam nekolik znamych kteri bydli v mistech kde se nedavno zavadelo a nikdo nevi o zadnem pozitivnim efektu

Dělat v čechách výzkum a vývoj se nevyplatí

Tento článek v Hospodářkách je zneklidňující ze dvou důvodů. Ten první a dobře známý je, že finanční úředníci často rozhodují “od stolu” aniž by z prdu věděli o čem rozhodují a jestli správně. K nápravě tohoto vede jediná cesta a to vymáhaní škody a to nejenom z platu dotčeného úředníka.

Ta druhá je ale daleko děsivější. Na to abyste si mohli výzkum a vývoj uplatnit odpočet je třeba prokazatelně neco zlepšit! Zákon zřejmě nepamatuje, že R&D je hlavně o zkoumání slepých uliček.

Fotokalendář 2013 podruhé

Jak už jsem “psal dříve”:http://honzasterba.cz/2012/fotokalendar-2013/, tisknu letos poprvé nástěnný kalendář ze svých fotek (formát A3, lesklý papír). Kalendáře už mám nějakou dobu vytištěné a vypadají fakt moc dobře (teda zatím každý mi je moc chválí). Takhle to nějak dopadlo:

Jelikož to vypadá, že jsem pomalu vyčerpal okruh lidí, kterým jsem schopen kalendář nabídnout takzvaně _z ručky do ručky_, rozhodl jsem se nakoupit nějaké velmi odolné obálky a jsem teď schopen poslat kalendář kamkoli poštou.

Cena kalendáře je pořád 156 Kč (včetně DPH), pokud máte zájem si kalendář nechat poslat tak poštovné+balné vyjde na 43 Kč (vč. DPH) s tím, že je možné poslat až 3 kusy v jedné obálce (aspoň jim nebude smutno). Na vše samozřejmě vystavím doklad. Objednávky prosím do mailu na info@jansterba.com.