Mobile World Congress

MWC je svými rozměry a zaměřením jedinečná akce svého druhu. Atmosférou trošku připomíná INVEX v nejlepších letech. Všude davy lidí. Výstavní haly plné firem bojujících o pozornost návštěvníků všemi různými prostředky, vekovní expozice a obrovské reklamní plákáty všude kam se člověk podívá. Cílová skupina MWC je ale úplně jiná než bývala pro INVEX. MWC je kravaťácká konference, oblek je pro mě jako vystavovalele nutnost a je velmi těžké najít člověka oblečeného jinak. Většina lidí, se kterými jsem měl možnost mluvit, má na vizitce CEO, CTO nebo nějaký jiný důležitý TLA. Z toho taky vyplívá, že celá ta show všude je v podstatě jenom zástěrka pro obchodní jednání, která se dějí někde za oponou. Nicméně každý kdo ve světě mobilů a komunikací něco znamená se tu chce předvést, ať už je to Sun, Nokia, LG, HTC a nebo firmy jako HP a CISCO, které by tady člověk úplně nečekal.

Včera jsem měl pár hodin volno a celou akci jsem se měl možnost projít. Za těch pár hodin jsem viděl snad všechny stánky a musím říct, že jsem byl docela zklamán. Žádné dech beroucí technologie jsem nenašel. Expozice velkých firem jsou jako obvykle velmi efektní, ale vevnitř člověk najde ten samý harware, jako vídí v obchodech. Je tu k vidění spousta nových iPhone killer zařízení, ale jednoduše řečeno, jako návštěvníka mě MWC nijak nezaujalo. Možná jsem nebyl dostatečně zvídavý, možná jsem jenom neměl dost času, možná se mi jenom nechtělo zkoumat co to tu těch 1200+ vystavovatelů vystavuje. Možná, možná ne.

Barcelona

Můj smělý plán byl strávit alespoň půl dne ve městě jako takovém a podívat se alespoň na nejznámější turistická lákadla. Jedno volné dopoledne jsem místo toho strávil prohlídkou výstavy a dnešní volné odpoledne jsem strávil lahodným spánkem. Nevím proč, ale do města se mi prostě nechtělo. Někdy příště. I tak jsem toho ale z Barcelony viděl relativně hodně. Město je to nádherné, působí plné energie a pohody. Hektická silniční doprava je ze začátku docela šokující, ale člověk si na ty zběsílé jízdy taxíkem taky zvykne.

Co jsem měl možnost prostudovat nejvíce, je místní kuchyně a ta se taky stala důvodem proč tento článek píšu. Chtěl jsem se totiž pochlubit jakou jsem měl dnes výbornou večeři. Poprvé jsem byl na večeři v méně než pěti lidech, takže jsem měl možnost si všechno pořádně úžít. Šli jsme do stejné restaurace jako včera, jelikož nám tam moc chutnalo a obědnali jsme si pět různých předkrmů zvaných Tapas. Smažené kalamáry, opékanou chobotnici, mořský kokteil (chobotnice, krab, ryba, zelenina), plněné olivy a mini-žampiony na česneku. Každý z nich byl delikátním kulinářským zářitkem, obvláště pak plátky chobotnice v různých variacích. Následně hlavní jídlo sestávající z masa, kranolek a další porce salátu a samozřejmě lahvinku vína. Co vám budu povídat byl do skvělý zážitek a bude se mi dnes skvěle usínat. V podstatě podobné zkušenosti mám zatím ze všech restaurací, které jsme zde zatím navštívili. Barcelona je skvělé město pro milovníky dobrého jídla a hlavně mořských plodů.

Jako obvykle se předbíhám, takže zpět k pondělnímu večeru, kdy se odehrál poslední zápis. Ono v podstatě není o čem psát, jelikož celé úterý bylo ve znamení práce a jenom nejnutnějšího testování korejské kuchyně. Jelikož jsme večeřeli sami tak jsme se vydali do Food court části místního obchoďáku. Na první pohled místní jídelní náměstíčko vypadá stejně jako ty na Chodově nebo v Letňanech. Akorát ceny jsou v tisících (KRW) a nikde žádné řady. Není to ani uplně fast-food jelikož jídlo je na objednávku a každý “restaurant” má vlastní display zobrazující číslo aktuálně hotové objednávky. Travá to většiou tak deset minut. Korejci si hold potrpí na čerstvé jídlo. Dal jsem si něco jako obalovaný vepřový řízek, ale chutnalo to samozřejmě docela jinak, hlavně po namočení v sójovce a kombinací s čerstvou zeleninou a pálivou polévkou. Očima evropana to byla lahůdková večeře za babku.

Středu jsme v podstatě celou strávili interkorporátními vyjednáváními. Důležité je, že po čtyčech hodinách prezentování a další hodině jednání, jsme byli schopni zaujmout a celá akce by se dala shrnout jako nadmíru úspěšná. Tak doufám, že i na vyšších úrovních to půjde dobře a naše vypjetí nepřijde nazmar.

Na oslavu zvolil kolega Sang Sung restauraci typu Korean Barbeque. Byl jsem mu za to velmi vděčný, jelikož jsem podobný podnik navštívil již v Santa Claře a věděl jsem, že se můžu těšit na spoustu výborně marinovaného hovězího masa. Jen tak mimo řečí jsem se dozvěděl, že to pravé tradiční korejské jídlo zahrunje zhruba třicet různých příloh, takže naše zaplňené stoly byly v podstatě velmi decentní, jelikož jsme měli příloh většinou tak kolem deseti. Hezká tradice. Maso bylo nám bylo profesionálně připravováno přimo na grilu uprostřed stolu a bylo delikátní stejně tak jako množství příloh okolo. K tomu korejské pivko posilněné rýžovou pálenkou… Usínalo se mi dobře.

Dnes trávím poklidný den v kanceláři a zítra jedeme výletovat do historického centra města, tak třeba konečně udělám i jiné fotky než ty u jídla.

To, že tu všichni vypadají tak nějak divně, snad ani nemusím uvádět. I když jak nad tím teď tak přemýšlím, tak to jsem asi spíš já kdo vypadá divně. Člověka, který má metrák a okolo svou metrů jsem tu nepotkal, ale zase kolikrát takového ptkám v Praze, hm. Tak jinak, Korejci prostě vypadají jako Korejci, na tom není nic zvlášního, ale když se jich kolem vás hemží stovky (mám to takřka z ptačí perspektivy), tak to holt vypadá tak nějak zvláštně. Další věc, kterou jsem po krátké době vypozoroval je takřka totální abscence slovního pozdravu. Po delší době mi došlo, že je nahrazen pozdravem tělesným a to úklonem. Jiný kraj, jíný mrav. No problem. Co mě ale dostalo je, že když jsem se s jedním kolegáčkem vraceli z procházky na vzduch a on při očním kontaktu s jedním zjevně váženým (přes osmdesát kilo) pánem vyrazil do takřka pravoúhlého úklonu. Uplně sem se lekl a začal se klanět taky.

Seoul a jeho obyvatelé jsou prostě jiní. Překvapivě. Náš Hotel (COEX Intercontinetal) a kanceláře (ASEM Tower) jsou umístěny v části, kterou velmi dobře charakterizuje spojení Trade district. Oficiálně se samozřejmě jmenuje jinak, ale to jméno nedokážu vyslovit natož tak napsat. A je to radost se dívat okolo. Město tak nějak pořád žije. Zajímavé je, že pod celým komplexem COEX (hotel, výstavní haly a bůhví co všechno ostatní) je nehorázně velké nákupní středisko, ale přesto když člověk vyjde na ulici tak je to zase samý obchod a hospoda. Spousta neonových a jiných světel. Celé je to takové veselé a živé a přitom příjemné a nevtíravé. Jak to působí dlouhodobě nevím, ale skoro bych si dovolil říct, že pořád stejně.

Mám za sebou první pracovní den tady a k tomu taky dvě návštěvy restaurací. První pozorování je, že i když jsou tu stoly normální velikosti, tak se je Korejcům vždy podaří totálně zaskládat nespočtem ruzných misek s ještě roztodivnějšími pokrmy. Na oběd jsme byli v pravé korejské restauraci a dokonce jsme seděli na turka páč nikde jinde nebylo místo. Jídlo jsem si ani nevybíral, nehchal jsem si obědnat a dostal jsem tác s minimálně osmi miskami a v každé bylo něco jiného. Zachutnalo mi asi tak ze tří, ale hotelová snídaně byla tak vydatná, že jsem se najedl dosyta. Večeře pak byla na korejsko-čínský způsob a to vám bylo pošušňáníčko. Měli sme čtyři dohromady talíř vepřových rolek smažených v nějakém těstíčku v nasládlé omáčce a k tomu si každý vybral přílohu. Já si dal jednu ze smažených rýží a dostal jsem k ní ještě opraženou cibuli a houby v husté sójovce a co vám budu povídat byla to lahoda. Lahoda!

Více snad zítra, ale pochybuju, jelikož nás čeká záhul před středečním workshopem, kde, jak to tak vypadá, si zahraju hlavní roli a to postavu ostrého terče snajpersko-technické střelby. Držte palce ať to JavaFX obhájíme!

V úterý oficiálně začala JavaOne. Bohužel nejsem schopen popsat jak takový začátek vypadal, neboť jsem ho prospal. Vstal jsem ale dost brzo na to, abych mohl onine sledovat probíhající General Session Riche Greena. Jak už jsem se zmiňoval na této session měl hrát významnou roli výplod mojí práce za posledních několik měsíců, takže jsem byl docela natěšený, kde se co po*ere. A tak se taky stalo. Bohužel (nemo možná bohudík) stabilita desktopové JavaFX aplikace způsobila, že náš mobilní výplod se v záběru jenom na pár vteřin mihnul a nemohl zapůsobit v plné parádě. Důležitou část z této session si můžete prohlédhnout, sami a pokochat se megaúspěchem JavaFX v podání Nandini Ramani sami.

Poté co jsem se pozitivně naladěn úspěšnou key-note vybatolil z postele jsem se postupně vydal směrem na sever konečně zahájit objevování San Francisca. Přímo na sever od Union Square se nachází jedna z nejslavnějších místních atrakcí nesoucí název Pier 39. Vydal jsem se tedy cestou přes China Town takřka furt rovně. Srandovní je, že za tu čtyřicetiminutovou procázku jsem měl pocit jako bych prošel alespoň čtyři různá města. Nejříve moderna ve Financial District, pak klasická asie v China Townu následně pocit jako by se člověk dostal na americký venkov a poté Fisherman’s Wharf což je bývalá rybářská čtvtť zkonvertovaná do turistické atrakce. Když jsem dorazil na Pier a porozhlédl se okolo rozhodl jsem jsem utišit hlad nechutným hotdogem za čtyři dolary. Procházka to byla ale velmi záživná a musím se opakovat, ale každým krokem se mi toto město libí víc a víc. Když už nebylo co dělat nasedl jsem do místní tramvaje a vydal se směrem Moscone, kde mě čekal další nový zážitek. Zážitek veletrhu z pohledu vystavovatele.

Důležitou částí JavaOne je pavilion, což je něco na způsob veletrhu nebo výstavy kde na otevřeném prostoru subjekty vystavující snaží se zaujmout subjekty volně se procházející. I náš tým dostal vlastní “stánek” (rozuměj jednu židličku stolek a počítač zakomponovnaý do Sunovské Mobility Village expozice) a mě čekala povinnost podávat procházejícím lidem informace o našem produktu. Překvapivě příjemná záležitost. Jak se dalo očekávat žádné velké davy se u našeho stánečku nehromadili, ale sem tam se někdo zastavil, ukázali jsme mu naše dema a přijemně si pokecali. Doopravdy to bylo velice přijemné. Ke konci dne už se Pavilion docela vylidnil, takže byla trošku nuda, ale do večera jsem zůstal pozitivně naladěn.

Středa měla být poněkud akčním dnem. Měla být dnem volna. Neměl jsem vůbec nic v plánu a vůbec žádné povinnosti. Celková únava a poněkud zkleslá nálada málem způsobily, že jsem ztrávil celý den na pokoji, ale nakonec to vše dopadlo úplně jinak. K obědu jsem vyzkoušel nedaleké asijské bistro a nejsem si tak úplně jist jak moc mongolské to Mongolské hovězí bylo, každopádně bylo stejně jako přiložené nudle pořádně mastné. Po obědě jsem se dokopal provést přípravu na naši čtvrteční session a poté jsem se musel poněkud neplánovaně vydat do Moscone. Nějak se mi to nechce rozepisovat takže středeční večer srhnu telegraficky: Sony-Ericson bussines party, 20 chicken wings (pořádně mastných), SDN Party (ve dvanáct nás vyhodili), další dvě piva (ve dvě nás vyhodili). Nejsem si jist jestli by se měla evropa učit od ameriky nebo obráceně, ale po druhé hodině ráno je trestné aby v hospodě byl na stole alkohol ať sedíte v kavárně, baru či night-clubu, nikde vám prý nenalejou. Divné je, že vás nenechají ani dopít! Každopádně jsem si druhou polovinu večera užival s pány z Googlu a musím řict, že na tom Googlu asi něco bude.

Čtvrtek ani zdaleka tak akční nebyl. Bylo třeba odkroutit službu na stánku, kde jsem měl možnost si popvídat s pány ze Sony-Ericsonu a Samsungu o tom jak bysme rádi měli v našem SDK podporu pro on-device debugging na jejich telefonech, tak snad to dobře dopadne a náš produkt bude mít skutečně neodolatelné fíčury. Pak jsem si užil pár hodin nervozity před blížícím se podvečerní session. Nakonec se sice neukázalo přihlášených 123 lidí, ale i tak si myslím, že účast byla více než slušná. Posluchači vypadali zaujatě a ohlasy byly pouze velmi pozitivní, takže nezbývá, než označit naši session za úspěšně zvládnutou. Dyk ono na tom v postatě nic není. Sice jsem občas mlel páte přes deváté a nedostávalo se mi sloviček, ale to už je holt nevýhodá nás nerodilých mluvčích.

Upozornění: Toto je upravená verze již publikovaného zápisu. Pokdu máte raději originální zachycení atmosféry a tělesného rozpoložení přejděte na původní verzi.

V práci se toho kromě práce mnoho nedělo, z čehož taky vyplynula flustrace nad nedostatkem dokumentovatelných zažitků. Vzledem k mému současnému stavu bych byl možná radši kdyby skutečně nebylo co dokumentovat. Mohl bych se totiž převalit na bok a tuto grafomanskou epizodu vynechat.

Po dokončení pracovních úkolů (na bližší specifikaci jejich obsahu si butete muset počkat na samotnou konferenci JavaOne) jsme se vydali večeřet. Příjemnou mezizastávkou po cestě na večeři nám byl již zmiňovaný elektro-supermarket Fry’s. Měli jsme stanoveno co chce každý koupit, takže návštěva probíhala cíleně a vzhedem k sortimentu obdhodu by se dalo říct že i svižně. Neodolal jsem a domů si přivezu dálkově ovládanou helikoptéru, ale o té snad později. Následovala velmi příjměná večere v japonské restauraci. Měl jsem kombinací kuřecích a hovězích teriaki, což jsou dlouhé tenké pátky smaženého masa v sladké (pro kuřecí) či slané (pro hovězí) omáčce s jemě krájeným čínským zelím. K tomu napařená bílá rýže a kýbl koly. Všechno to bylo výborné a za těch $23 to stálo.

Následně jsme se vydali na nákupy. Měl jsem takový záměr koupit si zde novou cestovní tašku a třeba i nějaké oblečení. Zamířili jsme tedy do Stanford Shopping Center, což je kákupní středisko v blízkosti Stanford University (překvapivě). Na rozdíl od českých hyper-super jako Chodov či Letňany je to veknovní centrum. Člověk si pak více užije procházku po venku a vybírání obchodů. Krásně prostředí a moc pěkné obchody. Asi jsme ale špatné výdělková třída či co, ale ceny tu jsou doopravy příšerné. No uznejte $600 za velkou tašku ať je jaká chce je fakt přehnané. Následuje košile v Bloomingdails za $175 a pakovali jsme se pryč. Americká exkluzivite prostě není nic pro pracanty z východu.

Richard (můj šéf a kamarád) potřeboval nakoupit nějaké potraviny (rozuměj tvrdý alkohol) a taky si vzal do hlavy, že je konec týdne a jako pořádný manažer by nám měl koupit a pomoci zkonzumovat basu piv. Inu nebránili jsme se. Po cestě z shopping centra jsme zastavili u jakéhosi marketu a Richard vzal flašu tekily a já vybral basu osmnácti jeho oblíbených MGD. Následovně jsme se vydali na hotel. A včíl to vzrůšo.

Za volantem jsem byl zrovna já a vyjižděl jsem z parkoviště na více než čtyřproudovou ulici. Potřebovali jsme jet doleva a jelikož jsem neviděl nic co by nebránilo takovému úkonu (zapoměl jsem si zapbout světla) počkal jsem až nic nepojede a začal jsem odbočovací manévr. Najednou se předemnou zjevil patník (takový ten co oděluje dva směry na rychlostní komunikaci), jehož existence mi zůstala utajena a odbočování doleva bylo potřeba zkonvertovat na odbočování doprava. Ještě, že fakt nic nejelo. Manévr dopadl dobře, nicméně nezůstal bez ocěnění. Když jsem zastavil na nedaleké křižovatce, začali si mě přísným okem a hodně silným reflektorem prohlížet příslušníci policie sedící v autě na křížném směru silinice. No v jednu chvíli nám docela zatrnulo, ale nakonec z toho nic nebylo. Máme přeci jenom značku z Oregonu a jsme banda bělochů v sice neosvětleném, ale dobře vypadajícím autě. Díky bohu. Nerad bych testoval policejnost tohoto policejního státu.

Po cestě jsme ještě zastavovali kolegovi u bankomatu a šířka pravého pruhu se ukázala jako velmi příhodná. Prostě si jen tak zajedete ke kraji, skočíte do bankomatu, vyberete peníze a pokačujete v jízdě. Žádný stres, prostě pohodička. Tak to má byt.

Po příjezdu do hotelu jsme se napakovali k Richardovi na pokoj a jali se konzumovat zakoupené nápoje. Posezení to bylo velmi příjemné. Spojeno s leteckou přehlídkou dálkové ovládaných helikoptér to dalo dohromady velmi dobré zakončení celého dne.

Jelikož poslední zápis skončil včera odpoledne pokusím se ještě krátce shrnout události včerejšího večera. Poté co jsme se ubytovali v hotelu Chancellor koused od Union square jsme se vydali do Moscone Center zaregistrovat se na konferenci, vyzvednout průkazy a vyřídit potřebné formality. Všechno problěhlo hladce a překvapivě rychle. Jako JavaOne Speaker jsem taky navštívil speaker center a dostal od Sunu “úžasný dárek” v podobě baterky na ruční pohon. Aspoň, že to svítí bez baterek. Následně jsme se vydali na veřeri do Lori’s Diner. Měl jsem to samé co k snídani. Hmaburger. Byl moc dobrý, ale nějak se mi to začíná zajídat.

Dnešek byl o mnoho zajímavěší. Moscone Center se docela zalidnilo účastníky konference ComunityOne a lidmy připravující firemní expozice pro JavaOne. Prostě to ožilo. Náš úkol pro dnešek byl jednoduchý: naběhnout, připravit stánek a pak už si jenom užívat volné odpoledne. Jó, vedle jak ta jedle. Stánků jsem pomáhal připravit několik a k tomu ještě musel řešit další věci. Nakonec to ale všechno dopadlo a doufám, že i zítřejší key-note, ke které jsem docela velkým dílem přispěl i já sám, dopadne dobře. Za odměnu jsem se rozhodl, že ji prospím, ale pokud chcete můžete se se mnou dívat zde (je to session s názevem Java+You, nedá se linknout přímo).

Musím se přiznat, že někteří lidé a ceková únava v druhé polovině dne způsobily, že jsem Sun neměl moc rád. A pocit dobře odvedené práce se hořkosladce mísil s pocitem totální marnosti a ignorace. Doufám, že déle přetrvá ten první. Díky bohu přišel večer a vše bylo hotovo. Skvělá večeře formou bufé a otevřeného baru v jednom z luxusnějších hotelů mi kapku zpravila náladu. Naládoval jsem se krůty, hovězího a nakonec i italské kuchyně. Všechno bylo moc moc dobré a bylo toho moc takže nakonec jsem měl Sun ještě docela rád.

Jestli pořád čekáte na nějaké zážitky z města tak věřte, že jsme na tom stejně. San Francisko znám zatím jenom z pěší přepravy Hotel – Moscone Center a zpět a to si člověk atmosféry a shlédnutíhodností moc neužije. Ani nevím kdy budu mít čas, ale pokud se zítra probudím nějak extrémě brzo tak budu spíš pracovat na prezentaci, takže dejme tomu pozítří by se něco mohlo přihodit, ale tak daleko se v rozvrhu radši ani nedívám.

Dnes je ale na místě věnovat se aktuálním událostem. Nutno upozornit, že tento článek přichází se zpožděním a vzniká doslova za pohybu. Právě se totiž nacházím v autě na cestě mezi Silicon Valley a San Franciskem, kam se přesouváme do hotelu blízko Moscone Center, kde bude ona očkávaná JavaOne probíhat, ale to už zase předbíhám. Sobota byla volným dnem, kdy jsme si mohli dělat co jsme chtěli. Po dlouhém rozhodování, kam vyrazit padla destinace výletu nakonec na Yosemity National park.

Bylo to pěkné. Yosemity je skoro vysokohorská oblast plná vysokých skal a vodopádů. Hlavní zajímavostí je ale americký styl turistiky. Všude se dá dojet autem. V praxi to funguje asi tak, že vyzíte autem a v samotném parku je spousta menších parkovišť kam dorazíte, zaparkujete a nafotíte okolní panorama. Když máte nafoceno nasednete opět do auta a přesunete se na další vyhlídku. Takovýmto způsobem tu cestuje zjevně většina američanů. Yosemitský park nabízí i možnost cestovat po vlastních (rozumějte chodit), ale můj dojem je takový, že většina turistů cestuje auty. Doopravdy zajímavé. Nunto přiznat, že po více než čtyřech hodinách řízení jsem se moc na dlouhé procházky necítil a tak jsem americký styl docela ocenil. Yosemity jsou určitě moc pěkným místem, ale nějak memám pocit, že bych je nějak uplně poznal. Správný výlet bych si prostě představoval trošku jinak, ale to by člověk musel mít pár dní času a to my bohužel nemáme. Všechno důležité jsem si nafotil takže časem fotky určitě najdete na mojí Picasse. Sám jsem se zatím pořádně neviděl. Rozhodně minimálně skalní vodopády, kterých je tu několik a které můžete obdivovat z různých úhlů a výšek, stojí za to.

Jelikož už se nácházím v hotelu Chancellor blízko Union square v San francisku je tento cestovní článek u konce. Pokusím se spáchat do večera ještě nějaký průser nebo se jenom tak poohlédnout po městě, které na mě prvně zapůsobilo docela odpudivě, ale každou minutou si mě získává čím dál tím víc, a třeba něco zažít, aby bylo o čem psát.

Upozornění: tento zápis vznikal ve stavu pokročilé únavy a tuto skutečnost taky slohem a pravopisem prokazuje. Pro slabší povahy doporučuji jeho střízlivou edici.

V práci se toho kromě práce mnoho nedělo, z čehož taky vyplynula flustrace nad nedostatkem dokumentovatelných zažitků. Vzledem k mému současnému stavu bych byl možná radši kdyby to tak bylo. Mohl bych se totiž převalit na bok a tuto grafomanskou epizodu jaksi vynechat.

Po dokončení pracovních úkolů (na bližší specifikaci jejich obsahu si butete muset počkat na samotnou konferenci JavaOne) jsme se vydali večeřet. Příjemnou mezizastávkou po cestě na večeři nám byl již zmiňovaný elektro-supermarket Fry’s. Měli jsme stanoveno každý ce chceme koupit, takže návštěva probíhala cíleně a vzhedem k sortimentu obdhodu by se dalo říct že i svižně. Neodolal jsem a domů si přivezu dálkově ovládanou helikoptéru, ale o té snad později. Následovala velmi příjměná večere v japonské restauraci. Všechno to bylo výborné a za těch $23 to stálo.

Následně jsme se vydali na nákupy. Měl jsem takový záměr koupit si zde novou cestovní tašku a třeba nějaké oblečení. Zamířili jsme tedy do Stanford Shopping centre, což je kákupní středisko v blizkosti Stanford Univerzity (překvapivě). Na rozdíl od českých hyper-super jako Chodov či Letňany je to veknovní centrum. Člověk si pak více užije procházku po venku a vybírání obchodů. Krásně prostředí a moc pěkné obchody. Asi jsme špatné výdělková třída či co, ale ceny tu jsou doopravy příšerné. No uznejte $600 za velkou tašku ať je jaká chce je fakt přehnané. Následuje košile v Bloomingdails za $175 a pakovali jsme se pryč.

Pak následovala tak pravá akce! Richard (můj šéf a kamarád) potřeboval nakoupit nějaké potraviny (rozuměj tvrdý alkohol) a taky si vzal do hlavy, že je konec týdne a jako pořádný manažer ba nám měl koupit a pomoci zkonzumovat basu piv. Inu nebránili jsme se. Po cestě z shopping centra jsme zastavili u jakéhosi marketu a Richard vzal flašu tekily a já vybral basu osmnácti jeho oblíbených MGD. Následovně jsme se vydali na cestu na hotel. A včíl to vzrůšo.

Za volantem jsem byl zrovna já a vyjižděl jsem z parkoviště na více-než-čtyřproudovou ulici. Potřebovali jsme jet doleva a jelikož jsem neviděl nic co by nebránilo takovému úkonu počkal jsem až nic nepojede a začal jsem odbočovací manévr. Najednou se předemnou zjevil patník, jehož existence mi zřejmě kvůli vypnutým světlům zůstala utajena a odbočování doleva bylo potřeba zkonvertovat na odbočování do prava. Ještě že fakt nic nejelo. Manvr dopadl dobře nicméně nezůstal bez ocěnění. Když jsem zastavil na nedaleké křižovatce, začali si mě přísmým okem a hodně silnáým reflektorem prohlížet příslušnící policie sedící v autě na křížném směru silinice. No v jednu chvíli nám docela zatrnulo, ale nakonec z toho nic nebylo. Máme přeci jenom značku z Oregonu a jsme banda bělochů v dobře vypadajícím autě. Díky bohu. Nerad bych testoval policejnost tohoto policejního státu.

Po cestě jsme ještě zastavovali kolegovi u bankomatu a šířka pravého pruhu se ukázala jako velmi příhodná. Prostě si jen tak zajedete ke kraji, skočíte do bankomatu, vyberete peníze a pokačujete v jízdě. Žádný stres, prostě pohodička. Tak to má byt. Dobrou noc.

Co jsem včera ani nenakousl a přitom to je pro mě důležitá součást mého pobytu zde je motorismus. To, že díky místním cenám benzínu si amíci nedělají hlavu se spoutřebou svých motorů jsem věděl. O parametrech běžných amerických vozidel jsem měl docela přehled, ale zažít to na vlastní kůži je přeci jenom trošku jiné. Chrysler Pacifica je na první pohled americké auto. Sice to není obrovský pick-up ani vysoké SUV, ale čelní maska a celkové proporce auta prozrazují jeho zacílení na americký trh. My se tu vozíme běžnou variantou 4litry All Wheel Drive (4×4) v automatu. Pro ameriku běžná střední třída, pro evropana obrovská kára s hodně silným motorem, kde se posadí šest lidí, čtyři z nichž můžou dosahovat dvou metrů v pohodlném rozvalení. Auto jsem řídil a je to hrozná nuda. Automat mi prostě nesedí. Když se chce člověk jenom někam dovézt, tak se to dá, ale já si rád řízení užívám a poslouchat motor jak se pod blázněním automatické převodovky trápí mi akorát trhá uši a bolí u srdce. Zkoušel jsem i sekvenční řazení, ale to je taky naprd, bez spojky to prostě není ono. U cestách se šířit nebudu, jsou výborné a Right turn on red snad během příštích sto let dorazí i do evropy. Pochybuju.

Ještě než se mi uplně zavřou oči, tak bych se rád podělil o svůj zážitek z ochodu Fry’s, o kterém jsem psal už včera. Rozumějte člověk zvyklý na šílenosti typu Datart už očekává od obchodů s elektronikou jen to nejhorší. Fry’s nejsou sice vzhledem a prostředím úplně nejlepší, zato tu ale najdtete všechno. Ne, uplně všechno tam nemají, ale jinak tu mají od všeho něco a je na výběr. Samozřejmostí je, že k evidentně bloudícímu zákazníkovi se po čase vždy nachomítne prodavač schopný nasměřovat ke správnému regálu a nabídnout další radu. Civilizovaná evropom, jsi doopravdy tak civilizovaná? Nemám co dodat, podobné věci by měly být v obchodech samozřejmostí. Stejně tak jako, že v potravinách po zaplacení dostanu věci naskládané do tašky.

Abych zmínil taky něco z dneška, tak jsem se jen tak mimochodem stal svědkem klasické americké office-party. Ano, i ve skutečnosti to vypadá tak trapně a blbě jako ve filmech. Na druhou stranu je pozitivní, že i odcházející zaměstnanec dostane možnost se se spolupracovníky rozoučit za konzumace alkoholu a buritos s několika druhy salsy.

Nakonec je čas abych ze sebe udělal vola. Po více než jednom dni na tomto místě se ke mě dostavil fakt, který jsem už nějakou dobu podezříval, že se dostaví. Nacházím se v Silicon Valley. Ony si ty ignorované informace vždycky nějakou tu cestčku k příjmači najdou, naděje existuje, du spat.

Dnešek jsem v podstatě strávil v letadle a na letišti. Praha, Amsterdam, San Francisco. Jednoduché. Let do Amsterdamu byl pohodlný, ale od ČSA bych očekával lepší snídani než jakýsi donut (kobliha na americký způspob) a jogurt s příchutí zubní pasty. Amsterdamské letiště je fakt obrovské. Řekl bych, že tak zhruba pětkrát až šetkrát větší než Ruzyně a taky to tam docela žilo. Měli sme dost času, ale já sebou neměl eura a vybírat se mi nechtělo tak jsem si namlouval, KLM pro nás mají připravené nějaké pěkné papání. Měl jsem hlad. Na staré 747 se nějak porouuchali dveře což způsobilo hodinu zpoždění, dobré. V praxi to znamenalo, že první potencionálně pořádné jídlo od doby kdy jsem ve čtyři vstal se ke mě dostalo až okolo 15:00 SEČ. Kuře na jakýsi brazilský recept sice k jídlu bylo, ale zasitilo by to asi tak tříměsíční dítě. Nevím co jsem si namlouval, měl jsem si na letišti vybrat a něčeho se najíst. Jinak samotný let do Friska se zkrátil těsně pod deset hodin (prý díky dobrému větru) a zas tak bolestivé to nebylo. Sice jsem měl občas problém se na sedačku poskládat, ale jinak nemůži říct, že bych nějak trpěl.

Teď už sedím pěkně na hotelu a mám za sebou exkurze do fast-foodu Togo’s, který strčí Subway nehorázným způsobem do kapsy, elektro-shopu Fry’s, kam se ještě učitě vrátíme na nějaké hračky a potravin Lucky. Amerika je prostě taková jiná. Uplně jiná, ale o tom snad zítra, teď už mi fakt dochází síly.