Vše to začalo tak nějak nevinně. Lahodné cuvé z Hluku postavené na rýňáku a k tomu grilované kuřecí steaky.

Dalším krokem bylo velmi smělé Chardonay 2008 (Kroměřížské arcibiskupské sklepy, Mešní víno) se kterým se vytasil tatínek a které tak nějak nastolilo výjimečnost večera. Víno to je sice trošku tvrdší, ale moc krásné s kapičkou cukříku na konci.

Dalším krokem byl Ryzlink Vlašský 2008 (Vinařství Volařík, Pozdní sběr). Víno jsem vybral já z letošního salonního nákupu (č. 5). Tento vlašák má nádherné aroma plné mandarinek, čerstvých malin a dalších ovocných tónů. Chuť má nádherně nasládlou a vyváženou příjemnou kyselinkou na konci.

Zlatým hřebem večera bylo Neubuské 2008 (Vinařství Baloun, pozdní sběr, polosuché). Toto je doopravdy luxusní víno pro fajnšměkry. Otevírali jsme ho s nadějí, že bude v archivu brzo nahrazeno jiným podobným vínem. Aromaticky je tohle víno také velmi specifické a charakterizovatelné vlašským ořechem. Jeho genialita spočívá v tom, že sladké tóny maskuje výraznou kyselinkou a člověk se muší propít až na dno sedmičky aby se k nim dostal, když už se k nim dostane tak nebývá než litovat, že není další sedmička, která by na tento trend navázala. Super víno od super vinaře.

Související články:

1. Salon Vín 2010

Ještě než se vrhnu na vyjmenovávání vín, tak bych rád shrnul můj celkový dojem z letošního salonu. Hlavní osu letos překvapivě tvoří Pozdní sběry. Z dřívějších ročníků jsem byl zvyklý na spousty skvělých Výběrů z hroznů (a občasných bobulí). Letos tato vína tvořila spíše raritu, ale zas tak velké překvapení to nakonec nebylo, protože tento trend byl z posledních ročníků patrný. Osou letošního salonu jsou tedy vína se spíše nižší cukernatostí šťávy a také s nižším obsahem zbytkových cukrů. Vína v salonu jsou letos spíše sušší a také tvrdší. Pokud patříte mezi milovníky sladších vín, tak každopádně neklesejte na mysli, protože když už se do nabídky nějaký výběr z hroznů dostal, tak jsou to vína špičková a chtělo by se říct na světové úrovni.

Tak a teď už k samotným vínům. V Salonu je jich sto, k volné degustaci jich je k letos dispozici něco přes osmdesát. Pro degustaci zbytku vín je třeba zakoupit vstupenku na speciální řízené degustační programy. V těchto programech jsou speciální vína, mezi která patří letos i některé výběry z hroznů a vyšší, slámová a ledová vína a samozřejmě sekty. Já se tady budu věnovat pouze vínům v programu volné degustace. Seznam vín je k dispozici na webu NVC, bohužel tam neuvádějí čísla, pod kterými jsou vína seřazena ve sklepě. Závěrem bych ještě rád uvedl, že níže uvedené jsou čistě moje osobní názory a pocity a u vína platí, že co člověk, to jiná chuť.

Vysvětlivky: VH = výběr z hroznů, PZ = pozdní sběr, ZV = moravské zemské víno, K = kabinetní víno, JO = jakostní víno odrůdové.

Bílá vína

Č. 1: Ryzlink Vlašský, 2008, PZ, Vinařství Galant – Jednička je v salonu velmi nevděčné číslo. Je to víno, na které se první zapomene. Přitom to pravidelně je jedno z nejlepších vín Salonu. Jedničku doporučuji určitě ochutnat a ještě se k ní vrátit. Mě letos v konkurenci moc nezaujala, ale určitě také nezklamala.

Č. 3: Ryzlink Vlašský, 2008, PZ, Mikrosvín Mikulov – Pro mě druhý nejlepší vlašák. Má vyšší zbytkové cukry než jednička a to mu dodává plnější chuť a příjemnější aroma.

Č. 5: Ryzlink Vlašský, 2008, PZ, Vinařství Volařík – Neznámý vinař takže tajemné víno. Velmi příjemně překvapilo. Krásná kombinace cukrů a kyselinek dodává plnou chuť a nádherný zážitek.

Č. 6: Ryzlink Vlašský, 2008, PZ, Šebesta Martin – Vysoký obsah zbytkových cukrů. Lahůdka pro ty co si rádi pochutnají na sladších vínech.

Č. 7: Ryzlink Vlašský, 2008, ZV, Rosenberg Winery – Podle obsahu cukru ve šťávě spadá víno na hranu výběru z hroznů a výběru z bobulí. Vyšší zbytkový cukr značí sladší víno, které ovšem doplňují velmi příjemné kyselinky. Špičkový zástupce mých oblíbených vlašáků.

Č. 8: Veltlínské Zelené Rané, 2008, PZ, Vinařství Kovacs – Pan Kovacs patří ke stálým značkám Salonu, proto mě toto víno překvapilo svojí nezajímavostí a plaností. Snad v jiném kontextu bych ho byl schopen lépe ocenit, ale pokud se do salonu letos vrátím, toto víno určitě přeskočím.

Č. 10: Veltlínské Zelené, 2008, PZ, Vinařství Kovacs – Další počin pana Kovacse. Velmi vysoký obsah zbytkového cukru, skoro neuvěřitelný pro Pozdní sběr. Víno jistě osloví milovníky sladkých vín, pro mě byla ale zklamáním jeho aromatická prázdnota.

Č. 11: Muller Thurgau, 2008, PZ, Moravíno – Jediná milerka v salonu, bylo ji potřeba ochutnat. Nijak nepřekvapí ani neurazí, velmi příjemné víno.

Č. 12: Neuburské, 2008, JO, Tetur Vladimír – Pro mě absolutně neznámý vinař, který se do salonu dostal snad poprvé. Jeho víno bylo v salonu to nejlevnější a jediné vysvětlení, které pro tuto skutečnost mám je, že se snaží prorazit na trh. Jeho víno je chuťově i aromaticky krásně vyvážené a potěší snad každého milovníka dobrých vín. Panu Teturovi přeji mnoho zdaru a věřím, že jeho vína v Salonu znovu uvidíme.

Č. 13: Neuburské, 2008, PZ, Vinařství Lahofer – Jednoznačně nejlepší Neuburk. Nádherné víno se vším co k tomu patří. Lahofer je pro mě zatím neznáma značka, ale v letošním Salonu se mi vryla hodně hluboko do paměti.

Č. 18: Chardonay, 2008, PZ, Kosík Pavel MUDr. – Podle mého názoru je Chardonay klasická ženská odrůda, víno by mělo být jemné a velmi příjemné. Toto víno se mému pojetí úplně vymyká, je spíše tvrdší s výraznou chutí. Celkově je ovšem chuť vyvážená a toto víno velmi příjemně překvapilo.

Č. 20: Chardonay, 2008, PZ, Tetur Vladimír – Opět víno od pana Tetura a opět víno, které velmi zaujalo. Toto je Chardonay jak má byt. Plné aroma, vyšší zbytkový cukr a jemné kyselinky na konci, prostě nádhera.

Č. 22: Rulandské Bílé, 2007, PZ, Vinselekt Michlovský – Pro mě asi nejlepší Rulanda Bílá, PZ. Příjemné víno, které bohužel potvrdilo, že Rulandám letos jaksi chyběl náboj.

Č. 24: Rulandské Bílé, 2006, VH, Vinselekt Michlovský – Doopravdy velmi povedený výběr z hroznů. Zbytkového cukru by mohlo být krapet míň, ale i tak špičkové víno, které ohromí svojí plnou a nádhernou chutí.

Č. 32: Rulandské Šedé, 2008, VH, Vinařství Lahofer – Jediná Rulanda Šedá, kterou jsem se rozhodl zde vyzdvihnout a to přesto, že jsem tuto odrůdu testoval celou. Ostatní Rulandy Šedé prostě nezaujaly a celé to musela zachránit až firma Lahofer. Víno, které není radno přeskakovat a další z ohromných zážitků na letošním Salonu.

Č. 37: Ryzlink Rýnský, 2008, PZ, Vinařství U Kapličky – Vinařská obec Zaječí a trať U Kapličky už jsou zárukou moravské vinařské špičky. Dobré vína z této oblasti patří již stabilně k těm nejlepším a to samé platí i pro tento Pozdní sběr. Kvalitou strčí do kapsy mnohé výběry z hroznů.

Č. 38: Ryzlink Rýnský, 2008, VH, Moravíno – Bombasticky slaďounký výběr, který zaujal plností a hlavně vyvážeností chuti.

Č. 41: Aurelius, 2008, VH, Uher Josef – Polosladký výběr z hroznů potěší zejména ty, kteří ve víně moc cukru nepotřebují. Víno zaujalo a překvapilo příjemnou chutí a lehkým aroma.

Č. 43: Kerner, 2008, PZ, Mikrosvín Mikulov – Určitě nepřeskakovat. Těžko se popisuje co mě na tomto vínu zaujalo, ale jedno je jisté: toto víno má svoje jedinečné kouzlo.

Č. 44: Grand Cuvé Bílé, 2008, VH, Moravíno – Velmi příjemně namíchané cuvé ze Savignonu a Ruladny šedé. Tak trošku rarita, kterou není radno vynechat.

Č. 45: Savignon, 2008, PZ, Vinselekt Michlovský – Špičkový savignon, který zaujal nevídanou šířkou chuti.

Č. 48: Savignon, 2008, VH, LIVI – Toto víno jsme jednohlasně prohlásili Vínem Roku. I když se jedná o víno sladší, chuť doplňují neméně výrazné kyselé tóny, nádherné aroma je jenom třešničkou na dortu tohoto dokonalého vína.

Č. 52: Pálava, 2008, VH, Vinařství U Kapličky – Výbroná pálava od Kapličky.

Č. 53: Pálava, 2008, VH, Tichý Richard – Slaďoučká pálava, která nezklame ani nejnáročnější milovníky této odrůdy.

Č. 56: Muškát Moravský, 2008, K, Kovacs – Abych pana Kovacse jenom nehanil, tak musím říct, že tento Muškát je nad míru povedený. Nádherné aroma a příjemná ovocná chuť.

Růžová vína

Č. 59: Zweigeltrebe Rosé, 2008, JO, Vinařství zámečník – Výborné růžové víno, když jsem chutnal tak jsem si říkal, že toto víno je doopravdy moc povedené.

Č. 60: Zweigeltrebe Rosé, 2008, JO, Tetur Tomáš – Ve srovnání s 59 má plnější chuť. Nelze říct, že je lepší, jistě si každé najde svoje příznivce odpůrce. Já byl nadšen z obou.

Červená vína

Č. 71: Zweigeltrebe, 2007, JO, Patria Kobylí – Příjemné červené. Charakteristické jsou kořenité odstíny chuti.

Č. 73: Zweigeltrebe, 2007, VH, Patria Kobylí – Barikové víno, chuť je tedy do kořenita až čokoládova. Velmi dobré.

Související články:

1. Malá rodinná degustace

Na doporučení jsme se vydali do italské restaurace Pagana, která se nachází v centru Prahy kousek od Národní Třídy. Už když jsem stůl týden předem rezervoval, bylo mi jasné, že nejde o obyčejnou hospodu, paní na druhé straně telefonu byla velmi milá a nezapomněla mě ujistit, že se na nás budou těšit. Pagana rozhodně není velká restaurace, je to spíš takové malé místečko vybavené v italském stylu velmi jednoduše a vkusně. Od začátku do konce je to místo přesně podle vkusu pana Polrajcha. Obsluha je tam, kde má být. A celou hospodu neustále řídí a kontroluje paní vedoucí (nebo snad přímo majitelka, nevím).

Jelikož italským vínům vůbec nerozumím, vysvětlili jsme paní vedoucí naše chutě a bylo nám doporučeno víno příjemné cenové kategorie a ještě příjemnější chuti. Jídlu, které následovalo, bylo toto víno rovným společníkem, chutnalo moc.

Menu restaurace je docela široké a tak výběr nebyl vůbec jednoduchý. Verča nakonec vybrala na jistotu vepřovou panenku na zeleném pepři a pečené brambory na rozmarýnu a ačkoli si řekla o maso na skrz propečené, dostala panenku jemně do růžova. Paní vedoucí prostě nemohla nechat kuchaře, aby ji úplně vysušil. A udělala správně, chutnala velmi. Já začal na jistotu Carpaciem, bylo výborné, nezklamalo a připravilo půdu pro hlavní chod.

Přátelé! Filetto di Santo aneb hovězí svíčková se slaninou, liškami, smetanou, dochucená koňakem, to je jiná liga! Pořád se snažím vymyslet jak bych to jídlo popsal. Asi takto: dokonalé! Nádherný a hlavně parádně vysoký biftek zalitý smetanou a liškami se na mě usmíval ze svého trůnu grilované zeleniny (přiloha). Maso krásně voňavé a hlavně jemné a měkké až se rozpouštělo na jazyku. Prostě koncert chuti.

Večer jsme zakončili jedním Tiramisu, které už se do mě skoro nevešlo, ale bylo také delikátní.

Celý večer měl pro mě dva nedostatky. Na absenci papírových ručníků na toaletě jsem prostě alergický, to mi odpusťte. Že se obsluha zeptá, jestli nám chutná, považuji za slušnost a skoro nutnost, ale pětkrát už je podle mě docela dost. Každopádně Paganu nemůžu než doporučit, sám se tam jistě vrátím znova a budu mít velký problém si objednat cokoli jiného než Filetto di Santo.

Po mojí letošní návštěvě Soulu jsem měl jasné předsevzetí najít a vyzkoušet v Praze nějakou korejskou restauraci. Kdesi jsem nalezl hodnocení asijských kuchyní v praze a Korea House byl zmiňován na předních příčkách. Nebylo co řešit.

Korea House je středně velká restaurace a i když prostředí vevnitř na první pohled nijak neoslní po několika minutách se člověk cítí jako v korejské restauraci, i když předtím nikdy v žádné nebyl. Asi za to můžou nádherné vůně linoucí se z kuchyně. Jazyková bariéra při komunikaci s obsluhou toto jenom umocňuje. Ne že by tam neuměli česky, ale občas mají prostě problém rozumět. Jinak jsou to korejci (snad) příjemní a milý.

Výběr jídla je velmi komplikovaný, když člověk ví, že ono je to všechno v podstatě strašně dobré. Jako předkrm jsem si dal Kim-chi Pizzu, ze kteréž se vyklubala vaječná omeleta s tradičním korejským zelím Kim-chi. Na pohled to vypadalo tak nějak obyčejně a chuťově to byla lahůdka k pohledání. Jemě pálivé Kim-chi v kombinaci s dalším kořením udělalo z omelety velmi výrazný žážitek. Jako hlavní jídlo jsem si dal Tradiční Bulgori. Což jsou takové zvlášní kousky hovězího se zeleninou v sezamové omáčce. K jídlu se samozřejmě dostane rýži a několik dalších příloh. Je to snad nejklasičtějsí Korejské jídlo jaké znám a bylo špičkové. Docela mě zklamalo, že těch věcí okolo nebylo na stole tolik jako jsem by zvyklý z Korei. Na druhou stranu to bylo všechno tak dobré, že jsem tento malý nedostatek rád odpustil.

Vzájemné ochutnávání si, je na City Expedition běžné a korejský způsob stolování je natolik specifický, že včera to probíhalo jaksi ve větším měřítku. A bylo to super. Osobně citím potřebu vyzdvihnout Rasťovo Pikantní kuřecí Bulgori. Pokud se do Korea House vrátím, tak tohle si dám.

Když už bylo dojezeno a Juraj dočistil poslední společné mysky s přílohami (chudák měl hrozný hlad) tak přišel čas na dezerty. Rozhodl jsem se vyzkoušet skořicový punč, ale ten jsem zjistil, že není, takže jsem jako většina vyzkoušel rýžový koláč. Nic takového jsem v Korei něměl, a tak jsem nevěděl co čekat. Nakonec se z toho vyklubaly malé koláčky z bílého rýžového těsta plněné (jak jsme se nakonec dozvědeli) mletýmí sladkými červenými fazolemi. Lahůdka.

Z korejského pití jsme vyzkoušeli pálenku Soju, kterou jsme si pak po korejsku nalili do piva. Chutnalo pak ještě víc. Rasťo neodolal teplému Saké a já Centi se s námi podělil o švestkové víno, bylo fakt moc dobré.

Co dodat nakonec? Korejská kuchyně me uchvátila uz v Korei a Korea House jí určitě nedělá ostudu. Je to pěkné místo s doopravdy výborným jídlem.

Nevím jak dlouho tato restaurace existuje, ale pokud půjdete od Anděla přímo k Vltavě tak je možné, že vás do restaurace bude lákat latinsko-americky vypadající slečna či mladík stojící na ulici v křiklavém oblečku. Pravda je, že jsem si jich nikdy dříve nevšiml, na druhou stranu je taky pravda, že jsem na Andělu tak rok nebyl. Restaurace se nachází v suterénu a i v letním pařáku je tam příjemně. Velmi příjemně. Prostředí je čiste provedené, hraje klasická latina a čas od času se mezi stoly prohání ladně tančící pár. Posezení je prostě velmi příjemné.

Horší už je to s jídelním lístkem. Nějak nebyl čas na domácí přípravu, takže jsem vůbec netušil co si dám. Nemohl sem si vybrat! Ne snad, že by nebylo z čeho, právě naopak, nejradši bych ochutnal vše. Nakonec jsem neorzhodnost spláchl Granátem a dopadlo to dobře. Jako aperitiv jsme vyzkoušeli destilát s názvem Agwa. Jediné co k tomu můžu říct, že se Agwa zařadila hned vedle patnáctileté slivovice, kterou jsem nedávno koštoval. Špičkové pití, ke kterému patří i velmi zajímavý konzumační rituál.

Brazilský předkrm Salgadinhos aneb 6 kusů pikantních kuřecích křidélek jsou prostě kousky křídel (nikoli celá křídla, takže sem se nepřejedl) s klasickou pálivou salsou. Tohle snad dělají ve všech krajinách stejně. Co mě překvapilo byla velikost porce. Když se řekne 6 křídel, člověk čeká že bude skoro najezen. To by ale neplnilo fuknci překrmu příliš dobře, takže nakonec jsem byl ještě moc rád.

Steak z krkovice marinovaný v koření aji molido mě nakonec z masa oslovil nejvíc. Co lepšího z grilu než krkovičku, že ano? Vybrat přílohu bylo taktéž težké a já nakonec zkusil Smetanový špenát s česnekem. Dokonalost sama. Krkovička byla vevnitř šťavnatá a na porvchu hezky do zlatova. Maso se skoro rozpadalo a taktéž koření bylo výborné. Ale ten špenát! Pokusil bych se jeho chuť popsat, ale to se prostě musí zažít. Prostě nádhera, dlouho dlouho jsem nic tak dobrého nejedl.

Jelikož porce byli tak přeně odměřené, zbylo místo i na testování dezertů. Domácí pudink s karamelem skutečně není pudink na čeksý způsob. Jedná se o klasický pudink (rozuměj koláč) s porcí karamelu. Pudink jako takový má velmi jemnou chuť a v kombinaci s čestvým karamelem dává dohromady chuťový koncert, který pohladí snad v celém trávícím traktu. Skutečná lahůdka nakonec.

Závěrem bych se asi ještě měl vyjádřit k obsluze. Pozornosti nám bylo věnováno tak akorát a všechno probíhalo bez sebemenších zádrhelů. Pánům číšníkům a kuchařům patří za celý večer upřímné díky. El Barrio de Ángel je vskutku perfektní místo, kde najdete dobré jídlo a velmi příjemné prostředí.

Když jsem se tak podíval na část věnovanou steakům v jídelním lístku docela mě zarazila jedna věc: Gramáž! Jenom tři typy steaků přes 300 gramů! To mě docela zklamalo a velmi zredukovalo manévrovací prostor. U restaurace s tak dobrou pověstí bych ocenil možnost vybrat si gramáž u více jídel a ne jenom u jednoho. Já nakonec sklopil uši a dokonce jsem odolal i Carpaciu v části u předkrmů, ale nebojte, nakonec jsem si to taky vynahradil. Než se vydám popisovat, co že jsem to za večer spořádal, přidám malé upozornění: Pokud nevážíte přes metrák a nemáte půlkilový žlučník (schopný rozpustit vše) doma ani nikde jinde to nezkoušejte!

Na začátek Krémová špenátová polévka jistě potěší nejednoho milovníka hustých smetanových krémů. Pro milovníky masa do ní kuchař přidal kousky orestované šunky, které dovršily dokonalost tohoto předkrmu. Skvělý recept, ale ne zas tak dobrý základ do žaludku, jenž má být brzo zaplněn jen lehce upraveným hovězím. Miluju hovězí a zbožňuju ostrá jídla tak jsem se zapřel a objednal jsem si pouze dvěstěgramový!! Hot beef steak připravený rare a k tomu máslové brambory s parmazánem. Na talíři to vypadalo všecko zase tak nějak male, ale už si na to začínám zvykat. Na první pohled byla vidět nedostatečnost porce (asi jsem si fakt měl dát půlkilák). Nicméně maso bylo připraveno přesně jak bych si představoval. Chili papričky nebyly čerstvé a byly velmi, velmi najemno nasekané, takže vypadaly skoro jako omáčka, ale dobře tak, protože v takovém množství by mi z dutiny ústní zůstaly pouze popáleniny třetího stupně. Maso bylo prostě špičkové a jenom jsem mlaskal a vychutnával. A brambory? Báseň! Brambory s parmazánem, to je mi idea. Úžasná kombinace k hovězímu masu. Na talíři mi ale nějak chyběla obloha. I když oblohu málokdy sním celou rád se při jídle zakousnu do kusu salátu či okurky. Myslím že ani u bifteku by oboha neměla chybět.

Hlavní jídlo odputovalo na cestu zažívacím traktem a já věděl, že je zle. Jídlo odešlo, ale chuť zůstala. Jelikož jsem odpůrcem kombinace slakých dezertů a piva a kafe nepiju dávám si v podobných poloplných příležitostech Tataráček. Inu ani tentokrát jsem neodolal. Tatarák byl dobrý, bohužel předmíchaný, ale za to, co následovalo, mi nestál. Dejme tomu, že můj žlučník si řekl: “Tak tohle jsi chlape už fakt přehnal!” a provedl ještě pár dalších úkonů, které doopravdy nebudu dále rozebírat.

Závěrem bych řekl, že Dockhouse je příjemný podnik s kvalitní obsluhou a profesionálně připraveným jídlem. Jestli se vrátím, nevím, kvalitní bifteky najde člověk i na jiných místech v Praze.

Pokud jste se někdy vyskytli v okolí Bodeguity, tak jste stejně jako já nabyli dojmu, že jde o přecpaný bar, kde to asi s jídlem moc slavné nebude. Chyba lávky! To co je vidět z ulice je skutečně pravý kubánksý bar se spoustou bavících se lidí, tanečními vystoupeními a aroma kubánských doutníků. Ačkoli jsem v baru několikrát byl už dříve podstatná část podníku mi zůstavala skryta. V suterénu se totiž nachází ještě restaurace, kde sice na taneční vystoupení neuvidíte, ale zase tu hraje živá hudba (kytary + bubínky + kubánky) a dá se tu bez problémů pohybovat a pokud zrovna kubánky nehrajou od podlahy tak i komunikovat na vzdálenost větší než pět centimetrů. Bodeguita je takřka s jistotou nejkubánštější místo ve střední evropě.

Kubánská kuchyně je známá zvěřinou a nabídka jídel je jí doslova protkána. Najdete tam ale i kuřecí a zeleninové pokrmy a pokrmy z ryb a myslím, že ať vyberete cokoli, litovat nebudete. U nás tomu tak alespoň bylo. Já jsem si dal pikantní fazolovovou polévku se zakysanou smetanou a je to skvělý začátek, polévka je lahodná a také velmi jemná. Pikantní příliš není, ale kdo by si chtěl předkrmem vypálit jazyk, když má vychutnat ještě hlavní jídlo. Nakonec jsem s Verčinou pomocí vybral Filety z hovězí svíčkové na jalovci s fazolkami a paprikovou omáčkou s pepřem, připravené na medium. Když mi jídlo přinesli převzal jsem si je přes obsazený stůl do rukou a na vlasní kůži pocítil, že talíř je pořádně zahřátý nato aby jídlo brzo nevychladlo a dalo se dostateně dlouho vychutnávat, ale zase ne natolik abych se při doteku popálil. A, přátelé, bylo co vychtnávat! Na první pohled sice vypadala některá naše jídla na velkých talířích tak nějak nedostatečně a male. Nakonec se ale úkázalo, že všichni byli najezení až až.

Jsem asi na svíčkovou úchyl, ale do měkka připravené plátky, které jsou ještě uvnitř krásně rudé, ale přitom ne syrové, to je pro mě to pravé, prostě mňam. Papriková omáčka krásně dokreslila chuť masa a brambory byli tak akorát do měkka. Vše nakořeněno k absolutní dokonalosti. Prostě óda na svíčkovou! Jediné co mi zážitek trošku zkazilo byli jalovcové kuličky v omáčce. Dle mého názoru na talíř nepatří a měli by se před servírováním s omáčky odfiltrovat, ze začátku jsem jich pár snědl a nemyslím, že by mě to nějak obohatilo, naopak jsem Verču obdařil několika zašklebenými pohledy. Jsou prostě moc silné aby se konzumovaly jenom tak.

Jelikož všechna jídla vypadala naservírována opravdu skvostně, vydal jsem se v průběhu konzumace ochutnávat k okolosedícím (u našeho stolu samozřejmě, ostatní hosty jsem nechal napokoji). Zlatka měla Grilované kousky chobotnice a kalamárů s olivami, černým rizotem z rýže Carnaroli a rukolou a v podstatě měla přesně ty kalamáry co jsem já očekával, když jsme byli v Řecku dovedené k absolutní dokonalosti. Jemě pikantní a do měkka připravené kalamáry a a kousky chobotnice a k tomu na první pohled divná, ale přitom skvělá černá rýže jsou prostě excelentní kombinace. U Juraje jsem ochutnal Jehněčí chilindrón – pikantní jehněčí kousky se salsou rojo s červeným vínem a pečenými kubánskými bramborami mojo což se ukázalo jako výborná volba pro milovníky zvěřiny. Maso bylo jemné a přitom šťavnaté, takže i ponořené do omáčky dostalo možnost vyniknout. Prostě lahoda. A nakonec Andy s Verčou měli Kombinaci vepřových žebírek a kuřecích paliček se salsou rojo, zeleninovým crudité a česnekovou bagetou, která vypadala skoro až mexicky, ale dvě salsy byli jiné než ty, které sme měli k Mexickým nachos. Na vepřových žebírkách bylo více masa než by se dalo čekat a salsa rojo, což je jakási magická kombinace smetany, jogurtu, koření a možná i majonézy, všechny co ji ochutnali uchvátila. Prostě koncert chutí.

Všechno jsme to zhusta zapíjeli pravým kubánským Mochitem, které zde dělají překvapivě taky skvělé, takže si asi dokážete představit, že jsme odcházeli spokojení a někteří více a jiní méně rozveselení.

Nakonec bych se měl asi věnovat obsluze, ale po tom všem jídle už na to ani nemám sílu. Stručně řečeno u obsluhy nemám co vytknout a ani za co pochválit. Všechno bylo tak jak to být mělo a až na nepodstatné maličkosti si nemůžu stěžovat.

Každopádně pokud se chcete fakt dobře najíst do Bodeguity si zajděte, určitě neprohloupíte.

Taverna Olympos je restaurace skutečně v řeckém stylu. Velmi pěkný interiér a příjemná a pohodová obsluha. Jediné co by se snad dalo vytknout je vstup do restaurace. Z ulice oknem je vidět do jedné malé místnosti, kde nikdo neseděl s když vstoupíte dovnitř hledajíce nějaký bar či obsluhu máte před sebou chodbu, která vypadá jakoby vedla přímo do kuchyně nebo do nějaké kanceláře. Sám jsem na tomto malém prostoru chvíli bloudil než přišel Michal, který mě neohroženě touto chodbou provedl. Chodba ve skutečnosti do kuchyně nevede, když ji projdete otevře se před vámi velký prostor řecké taverny s barem, lidma a vším co k tomu patří. Nevím jestli je to jenom můj pocit, ale takto řešený vstup bez jakékoli indikace, že tam v zadu je ještě něco víc, může spoustu lidí odradit.

Jako překrm jsem měl Smažené papriky plněné fetou a jako hlavní jídlo stejné Kalamáry na grilu jako Centi. Smažené papriky mám rád a proto jsem se na překrm velmi těšil. Osobně mám rád, když se papriky po smažení dají ještě na pár minut do trouby aby úplně změkly, mám z toho pak úplně jiný požitek. Moje papriky byli místy ještě syrové a tvrdé. Nevím jestli to tak má být, ale mě to úplně nevyhovovalo. Co se týče hlavního jídla tak nemůžu než soulasit s tím co napsal centi, výborné ale trošku tužší, než by člověk čekal. Trošku jsem byl překvapen velikostí porce. Za 250 Kč bych očekával honosnější oblohu, to co jsem dostal na talíři se stěží dalo oblouhou nazvat. Smažené brambory dostanete s kousky sýru feta a jsou skutečně delikátní. Na Rikiho popud, který ze zdravotních důvodů nakonec nemohl dorazit, jsem si nakonec dopřál dezert Baklava. Čekal jsem kalorickou bombu se spoustou cukru a byl jsem příjemně překvapen. Spousta ořechů způsobila, že dezert byl poněkud tužší a ne úplně jednoduše se krájel, chťově byl však výborný a před kuchařem smekám. Kombinace medu a ořechů v listovém těstě je prostě skvělá.

Můj cekový dojem z Taverny Olympos je spíš rozpačitý. Nevím jestli začínám být rozmazlený, ale snad vyjma dezertu, výborného piva a přijemného prostředí mě zdejší kuchyně příliš neoslovila. Na druhou stranu většina společnosti vypadala nadmíru spokojeně, takže jsem asi jenom špatně vybíral. Třeba kdybych si dal zvěřinu jako Rasťo, tak teď píšu oslavné ódy.

Ironií osudu je, že Azteca se nachází asi sto nebo dvěstě metrů od SushiBaru, takže jsme se v podovné sestavě sešli skoro na stejném místě. Dospěl jsem k názoru, že budu muset vyzkoušet jestli všechny podniky v okolí Újezdu jsou tak výjmečné dobré jako tyto dva.

Azteca je poměrně rozlehlou restaurací v podzemních prostorách jedné historické budovy. Prostředí je, řekl bych, mexické. Strohé, ale příjemě teplé barvy odkrytých cihel a dřeva jsou klasické pro pražské sklepní hospody. Sedělo nás u stolu dvanáct a paní, která se zhostila nelehké úlohy se o nás celý večer starat, si přesně pamatovala co kdo měl, který talíř před koho položit a dokonce dokázala nereagovat na Cohenovi rýpavé narážky, které měli ke slušému chování hodně daleko, ale Martin už je prostě takový a obsluze patří poklona (ony narážky v žádném případě nesměřovali na obsluhu, nicméně člověka neznalého Martinovy povahy by mohly uvést do rozpaků).

Kromě klasických Buritos, Fajitas a dalších dobře známých mexických specialit nabízí Azteca i spoustu dalších variací na mexickou kuchyni a na menu ve formátu přeloželoženého A2 listu to i s fotkami vypadá fakt dobře. Já jsem vybral Nachos con jalapeňos jako předkrm a steak Solomillo de cerdo na závěr. Bylo nás dvanáct, takže z polévek a předkrmů jsme vyzkoušeli snad skoro včechno a jak jsem to tak sledoval, příprava na hlavní jídlo to byla kvalitní. Mě tak jednoduchá věc jako Nachos zapečené se sýrem s kousky pálivých papryček velmi příjemně překvapila. Sýr byl akorát tuhý a vychladlý a přitom ještě ne upně oschlý, prostě akorát, pálivé papryčky dodali jídku potřebnou ostrost a nutnost notně zapíjet pivem. Přiobjednáte-li si k nachos za zvýhodněnou cenu tři salsy neprohloupíte. Salsa je pro mexiko typická a jíst suché nachos se moc nehodí, salsy jsou čerstvé a jemě dochucené. Výborná kobninace na předkrm.

Steak z panenky se jako obvykle ukázal jako dobrá volba pro testovací jídlo. Kuchař nechal maso vyniknout a jeho chuť kořením jenom lehce zvýraznil. Tepelné zpracováni bylo tak akorát, aby se maso udělalo a přitom ztratilo jenom mimum z toho mála šťávy, které panenka obsahuje. K tomu výborná papriková salsa, několik kousků nachos a lehce opečené brambory. Lahůdka. Pokud se v Aztece zastavíte doporučuji věovat pozornost malým papryčkám, které u jednodlivých jídel v menu znamenají “Pozor, ostré!”. Ale bát se nemusíte, znamená to, že součástí jídla je něco velmi ostrého, nicméně to není neodělitelné. Příkladem budiž Bistec México, který si dal Rasťo. K tomuto steaku dostanete jakousi omáčku, se kterou Rasťo po prvním ochutnání zacházel už velmi opatrně. Nicméně s jídlem byl velmi spokojen.

Skoro celým večerem nás provázela dvojce kytaristů, jeden evidentně z cetnrální ameriky pocházel, která hrála mexické (doufám, bylo to špaňelsky) písně. Hráli i zpívali výborně, jejich vystoupení jsem si vyloženě užíval. No a když už jsme se tak dobře najedli, jali jsme se zkoušet možnosti místního baru. Nevím čím to, ale nikdy předtím mi tequila Olmeca tak nechutnala, jak tady. Budu to muset ještě prověřit. Pokud nemáte rádi panáky nabízí Azteca široký výběr míchaných drinků. Já konečně vyzkoušel Margarita’s, který se pořád pije snad ve všech amerických seriálech a musím říct, že mi nezachutnalo, ale když jsem na chvíli odhodil předsudky a odstranil sůl po stranách sklenice, zjistil jsem, že to nakonec není vůbec špatný drink.

Aztecu doporučuju. Pokud si ovšem libujete v pálivých jídlech, tak možná trošku zklame, protože jídla obsahují vetšinou pouze pálivé papryčky jako součást oblohy a vetšina jídel je připravována spíše jako vyvážené variace chutí, které mají u většiny hostů daleko větší šanci na úspěch. A toho úspěchu evidentně dosahují protože rezervaci pro dvanáct lidí nebylo vůbec jednoduché domluvit, pořád mají plno.